Česká konfese

Údaje o textu
Titulek:	Česká konfese
Podtitulek:	Vyznání víry svaté křesťanské všech tří stavův království českého Tělo a Krev Krista Pána pod obojí přijímajících
Autor:
Zdroj:	www.psp.cz
Vydáno:	18. května 1575 předáno v Praze císaři Maxmiliánovi
Licence:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Česká konfese

Vyznání víry svaté křesťanské všech tří stavův království českého Tělo a Krev Krista Pána pod obojí přijímajících.

Nejjasnější, nejnepřemoženější a velikomocný římský císaři, uherský a český králi a pane, pane náš nejmilostivější! Nepochybujeme, že jak pánu Bohu všemohoucímu a všecko vědoucímu tak i V. C. M., jakožto pánu všeho křesťanstva, králi, pánu našemu nejmilostivějšímu, o tom dobrá, vědomost, ano také i mnohým jiným známá jest, kterak my náboženství toho a té pravé křesťanské starodávní pod obojí svaté víry jsme, kterážto od syna božího, pána a spasitele našeho Ježíše Krista, svůj začátek má a skrze svaté apoštoly po světě hlásána byla až i do tohoto království Českého jistým božským řízením před několika sty léty prvotně přišla, potom skrze Mistra Jana z Husince, svaté paměti, a jiné svaté muže zase kázáním a učením slova božího obnovena až i také odsud do okolních zemí se jest dostala.

Pro kteréžto náboženství a pravou víru předkové naši veliká sou protivenství snášeti musili, chtíce při poznalé pravdě a čistém slovu božím zůstati a nám svým potomkům pokladu tak drahého a od pána Boha zjeveného pozůstaviti. My také z slova božího to poznajíce, že proto sme od pána Boha našeho stvořeni, abychom jeho jakožto stvořitele našeho na tomto světě ctili, slavili a velebili tou poctou, jakouž on v slově svém ctěn býti chce, jeho božské vůle ve všem šetříce a podle nejvyšší naší možnosti vykonávati a vyplňovati ji hledíce, vždyckny jsme přední o to péči měli, aby pokoj, lásku, i svornost při náboženství v straně naší byla zachována. A když pak teď v těchto letech od mnohých a zvláště od některých bezbožných kněží od takového pravého náboženství a víry křesťanské starobylé i dobrého řádu s velikým lidu obecního pohoršením škodlivě, jest vykročeno a lidem prostým k hřešení jako dvéře otevřeny byly: i jsouce my žádostivy toho, aby křesťanský, starobylý a dobrý řád zase v církev a stranu naši uveden byl, toho sme nejednou při V. C. M. poníženými žádostmi našimi hledali, ano i teď při tomto nynějším sněmě opět touž žádost ku paměti přivésti chtíce prvé sme našim milým pánům a přátelům ze všech tří stavův pod jednou způsobou přijímajícím pro zachování svornosti a lásky úmysl náš s přátelským zakázáním v známost uvedli s tou žádostí, aby podle nás k V. C. M. šli a nám v tom dobrém předsevzetí našem nápomocni byli, o čemž oni mezi sebou promluvivše a s přátelským se zase k nám zakázáním odpověď dávajíce v své řeči toho sou doložili, že proti nim to nic není a o tom nic nepochybují, cožkoliv v věcech našich dobrého obmýšlíme, že V. C. M., vyrozumějíc tomu, v tom se k nám milostivě a náležitě ukázati i zachovati ráčíte, a tak s nimi v lásce a v přátelství srozuměni jsouce k V. C. M. všickni pod obojí přijímající společně sme šli a skrze nejvyššího pana sudího království Českého oustně poníženou a jednomyslnou žádost na V. C. M. sme vznesli, že jsouce my toho pravého křesťanského starobylého (jakž výš dotčeno) náboženství a víry pod obojí, kteráž také předešlých časův odsud do okolních zemí se rozhlásila a potomně v svaté říši při obecním sněmu v městě Augšpurce léta 1530 v jistých artikulích sepsána a slavné i svaté paměti velikomocnému císaři Karlovi toho jména Pátému u přítomnosti tehdáž, slavné paměti, krále Ferdinanda, V. C. M. pana otce nejmilejšího, podána a stavům svaté říše dovolena a od mnohých církví za pravou křesťanskou starodávní svatou víru srovnávající se s písmy svatými prorockými, apoštolskými i s Krista pána učením uznána i přijata jest byla; skrze kteréžto takové jejich snešení, J. M. C. milostivé dovolení, mezi stavy svaté římské říše svornost a láska uvedena a pokoj utvrzen jest, tak že jiná všelijaká škodlivá, scestná a kacířská učení s slovem božím se nesrovnávající takovým vyznáním jako nějakým pravidlem k rozsouzení a k vykořenění přivedena sou. Tím a takovým dobrým stavův svaté říše příkladem my pro vzdělání a zachování v tomto království mezi sebou svornosti, lásky, pokoje a dobrého řádu, ano také dle vykonání naší křesťanské povinnosti, kterouž, jakž o tom napřed dotčeno jest, předně pánu Bohu našemu, potom V. C. M., naposledy i vlasti naší a dítkám našim zavázáni jsouce, abychom předně o ty věci, na kterýchž čest a chvála pána Boha všemohoucího a našich duší spasení záleží, věrně, pilně a snažně vždycky v této naší smrtedlnosti pečovali a se starali, poddaně a poníženě V. C. M., jakožto nejvyšší křesťanské vrchnosti a pána našeho nejmilostivějšího, sme poníženě prosili, abyste V. C. M. nám milostivě k tomu dovoliti ráčili, tak abychom se společně sjíti a vedle naší starobylé víry a náboženství křesťanského o to promluviti a náš křesťanský církevní řád, z kteréhož již v tomto království škodlivě vystoupeno a vykročeno jest, zase v jistý způsob a v spis uvésti mohli, tak aby aspoň již tou měrou učení falešná a všelijaké škodlivé sekty, kteréž sou se stranou naší, nápodobně jako nějakým pláštěm přikrývaly, mohly ovšem k vykořenění přivedeny býti. Kdež k tomu ke všemu, jakž se svrchu píše, majíce milostivé od V. C. M. povolení, všickni z toho velice potěšeni jsme a pánu Bohu všemohoucímu srdečně děkujíce, jeho božské milosti pokorně prosíme, aby V. C. M. za dlouhé časy šťastné, pokojné nad námi panování a všech království a zemí rozšíření, nad nepřátely vítězství a všelijaké štědré časné i věčné požehnání dáti a svým svatým duchem V. C. M. srdce potěšovati, spravovati a k věčnému životu opatrovati i s Její M. císařovou a se všemi V. C. M. dědici nejmilejšími, pány a pány našimi milostivými ráčil.

A protož již podle takového milostivého V. C. M. dovolení měvše těchto dnův naše společná shledání a povolavše mezi sebe některé pobožné a učené lidi duchovní i světské, sumu našeho starobylého křesťanského a pravého náboženství v jisté artikule a spis sme uvedli, kterýžto spis náš se vší poddaností a ponížeností zespolka k milostivému přečtení a vyrozumění V. C. M. podáváme a k tomu se všickni přiznáváme, že my při takové poznalé boží pravdě i našem vyznání víry boží pravdivé i dobrém křesťanském řádu vždycky (nikam od slova božího ani nalevo ani napravo se neuchylujíce a pod V. C. M., jakožto nám od Boha postavenou vrchnosti milostivou ochranou, postaveni jsouce) zůstati míníme a s pomocí boží zůstaneme, nižádného bludného učení nepřijímajíce ani u víře se nesrovnávajíce s těmi, kteréž bychom v čemkolivěk pravdě písma sv. a ustanovení Krista pána odporné býti uznali, buďto že by ti jacíkoliv sektáři, kacíři, sakramentáři staří nebo noví byli. A poněvadž na jistém gruntu a základu písem svatých vedle předkův našich neomylné založené náboženství máme, kteréžto naše křesťanské náboženství a víry svaté vyznání nikterakž nemohlo by bez dobrého řádu státi a jinak trvanlivé býti, protož za to V. C, M. poníženě prosíme, že nás při tom, abychom tak jak předkové naši administrátory a konsistoř naši muži pobožnými, ctnostnými a příkladnými osaditi mohli, kteříž by kněžstvo naše potvrzovali a je při tom našem víry svaté vyznání řádu dobrém a šlechetném obcování drželi a spravovali, milostivě zůstaviti ráčíte, tak aby žádných v církvi naší roztržitostí nebývalo, ale pokoj, láska a svornost aby mezi všemi námi zachována byla; neb my nad vyznáním víry naší, administrátory i konsistoří naší žádného jiného po pánu Bohu defensora a ochrance míti nechceme než toliko V. C. M. jakožto krále a pána našeho nejmilostivějšího a ty, ježto by s povolením a jistým vědomím V. C. M. od nás ode všech tři stavův pod obojí k dohlídání a náležitému opatrování též konsistoře zvoleni a nařízeni byli, tak aby tudy tím snázeji v království tomto a pod správou V. C. M. čest a chvála boží se rozmáhati, slovo jeho svaté v čistotě kázati a rozhlašovati, lid k pravé pobožnosti přivozován a od nepravosti hříchův i od modloslužebenství prostředkem slova božího odvozován býti mohl, jakž pak z tohoto našeho spisu a řádu o konsistoři, kterýž V. C. M. při tomto víry naší vyznání podáváme, tomu na díle vyrozuměti moci ráčíte.

Též také, nejmilostivější císaři, kdež sme položeni byli, jako bychom ne všickni se u víře snášeli a zvláště páni a přátelé naši milí, kteříž z jednoty bratrské se jmenují: protož se vší poddanou ponížeností V. C. M. oznamujeme, jakož sou oni předešlých let konfesi svou V. C. M. podali, a aby při ní zachováni byli, ve vší poníženosti V. C. M. sou žádali, že my jich, poněvadž se ve všech podstatných artikulích s tímto naším podávajícím vyznáním víry naší křesťanské snášejí, od náboženství jejich utiskati nemíníme a společně jednomyslně V. C. M. poníženě žádáme, že nad námi všemi svou milostivou a ochrannou ruku držeti a nám, abychom v náboženství našem křesťanském volně a svobodně pánu Bohu sloužiti mohli, toho milostivě příti ráčíte. Toho V. C. M. my jakožto věrní poddaní podle našich nejvyšších možností ve vší ponížené poddanosti vždycky se odsluhovati rádi chceme. V čemž se ve všem V. C. M. jakožto císaři křesťanskému a králi, pánu našemu nejmilostivějšímu, se vší poddanou ponížeností k milostivé ochraně poručena činíme. Actum v outerý po na nebe vstoupení Krista pána léta 75.

V. C. M. věrní poddaní páni, rytířstvo, Pražané i jiná města, všickni tři stavové království Českého pod oboji přijímající.

I. O slovu božím v písmích svatých starého i nového zákona.

Srdcem věříme a ústy vyznáváme, že písma svatá starého i nového zákona, v nichž se o jedinkém božství a o třech osobách rozdílných v tom jednom božství i tolikéž o jisté vůli boží oznamuje, sou beze vší výminky a neproměnitedlně pravá, sou svatá jistá a katolická, to jest obecně vší církví k věření a k zachovávání od Boha vydaná a přikázaná, a že v těch dvou úmluvách, totiž starém a novém, zákoně, což nám potřebného k spasení vše nezakrytě, alebrž světle a dostatečně obsaženo jest, čehož potvrzuje samého syna božího řeč, kdež takto dí: Joh. 5. „Zpytujte písma, ješto vy se domníváte v nich věčný život míti, tať jsou kteráž o mně svědectví vydávají, a nechcete přijíti ke mně, abyste život věčný měli,“ a opět když se dvěma učedlníkům jdoucím do Emaus od Jeruzaléma na cestě připojiti ráčil, praví evangelista: Luk. 24, že jim mluvil, což o něm v zákoně Mojžíšově a v prorocích i písmích; a opět „o hodnosti, důstojnosti slova božího“ dí sv. Lukáš v 11. kap., že blahoslavení sou, kteří slyší slovo boží a ostříhají ho; u svatého Jana v 8. kap..,: „kdo z Boha jest, slovo boží slyší, a všecka Trojice svatá u člověka toho příbytek míti chce, kterýž řeči syna božího zachovává,“ jakož takto u svatého Jana stojí: „A sám pán Kristus dí „kdo miluje mne, řeč mou zachovávati bude, a k němu přijdeme a příbytek u něho učiníme,“ a sv. Pavel k Římanům v 1. kap.: „že evangelium jest moc boží k spasení každému věřícímu.“ A protož neomylně tomu božímu slovu, všeckna jiná písma postoupiti a místo dáti mají a nejsou, nemohou aniž mají držána, býti v té hodnosti i platnosti jako slovo boží, kteréž jest jako meč s obou stran ostrý a pronikající a Bůh otec nebeský v synu svém s nebe prohlásil: „Tento jest syn můj milý, v němž mi se dobře zalíbilo, jeho poslouchejte;“ a v čtvrtých knihách Mojžíšových v 5. kap.: „Nepřidáte k slovu mému nic ani od něho neodejmete.“

II. O Bohu.

Srdcem věříme a ústy vyznáváme, jakž článkové víry sv. obecné apoštolské, křesťanské, concilium Nicenské a vyznání sv. Atlianasia v sobě obsahují, že toliko jest jedna podstata božská, kteráž se jmenuje a v pravdě jest Bůh věčný, neviditelný, v moci, moudrosti, v spravedlnosti i v své dobrotě nesmírný anebo neobsáhlý, kterýž jest stvořitel všech věcí viditelných i také neviditelných, ochrance, ředitel a správce předivný. Avšak, že též jediné božské podstaty sou tři rozdílné osoby rovné a jedné bytnosti, moci a věčnosti, totižto Bůh otec, Bůh syn, Bůh duch svatý; to pak slovo (osoba) rozumí se o tom, že jedna každá má svou vlastní rozdílnou osobní bytedlnost, což Řekové jmenují hyphistamenon.

III. O Trojici svaté neboližto rozdílnosti osob v božství.

1. Věříme a vyznáváme, že věčný Bůh otec jest první osoba božství všemohoucí a věčný, nestihlé a neobsáhlé moci, moudrosti, spravedlnosti, svatosti a dobroty, kterýž od věčnosti zplodil syna, podstatný a dokonalý obraz bytnosti své a od kteréhož jako i od syna pochází duch svatý, a kterýž spolu s synem a duchem svatým všecky věci viditedlné i neviditedlné v času jeho božské velebnosti líbezném z ničehož jest stvořiti ráčil a je vedle svého božského uložení opatruje, zachovává, řídí a spravuje. A tak strany bytnosti a podstaty božské tolikéž i strany působení božských zevnitřních, jako stvoření, opatrování a řízení všech věcí, žádného rozdílu mezi otcem a synem a duchem svatým neklademe.
2. Věříme i takéž ústy vyznáváme, že druhá osoba božství (slovo věčné), to jest věčný syn boží, pán náš Jezus Kristus, ráčil na se lidské přirození v životě blahoslavené panny Marie působením ducha svatého přijíti, tak že dvoje přirození božské a lidské v jednotě osoby k věčné nerozdílnosti spojeno jest, jeden Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, narozen z panny Marie, kterýž za všecko lidské pokolení právě aneb opravdově trpěl, ukřižován, umřel a pohřben jest, aby nás s Bohem otcem svým smířil a výplatnou obětí byl netoliko za vinu neb hřích přirozený, ale také za všecky jiné hříchy, jichžto lidé se dopouštějí; a že tentýž pán náš Ježíš Kristus sstoupil do pekel a právě i opravdově dne třetího z mrtvých vstal pro ospravedlnění naše, potom na nebesa vstoupil, na pravici Boha otce sedí, věčně kraluje, nade vším stvořením panuje, všecky v sebe věřící ospravedlňuje, jich posvěcuje, posílaje v srdce jejich ducha sv., kterýž by je spravoval, potěšoval, obživoval a proti ďáblu a moci hříchu ochraňoval. A takž jest dokonalým prostředníkem, orodovníkem a přímluvčím k Bohu otci, smírčím, vykupitelem a spasitelem církve své, kterouž duchem svým sv. shromažďuje, zachovává, ochraňuje a spravuje až do vyplnění počtu vyvolených božích; potomně že týž Kristus pán zjevně zase přijde souditi živých i mrtvých, tak jakž víra křesťanská a snešení apoštolské o tom šířeji oznamuje.
3. Věříme a vyznáváme, že duch svatý jest třetí osoba v božství od věčnosti od otce a syna pocházející, podstatná a věčná láska otce k synu a syna k otci, jehožto moc, dobrota nestihlá pronáší a spatřuje se netoliko při stvoření a zachovávání všech věcí, ale také obzvláště při těch skutcích, kteréž v synech božích od počátku církve působiti ráčí, konaje v nich skrze přisluhování slova božího, svátosti a živou víru to spasení věčné, kteréž jest vyvoleným božím v Kristu pánu před ustanovením světa složené.

IV. O pádu prvních rodičův a hříchu přirozeném.

Také věříme a vyznáváme, že první člověk Adam, jsa v dokonalé svatosti a nevinnosti stvořen a postaven, původem ďábla se jest sám dobrovolně bez všelijakého přinucení skrze přestoupení božího rozkazu od Boha odvrátil a tudy na sebe i všecku rodinu svou a lidské pokolení časnou i věčnou smrt i to vše, odkudž ta obojí smrt pochází, jest uvedl. Neboť všickni lidé po pádu Adamově přirození se rodíce s smrtedlností a hříchem se počínají a rodí, to jest netoliko z křehkosti a nestatečnosti těla, ale obzvláštně s vnitřní poškvrnou a nakažením celého člověka a všech mocí jeho; tak že člověk, potrativ prvotní svou svatost nevinnost a spravedlnost, již odvrácen jest ode všeho dobrého, jest bez bázně boží, bez důvěrnosti k lidu a podmaněn hříchu a přirozené zlé žádosti. Kterýžto hřích přirozený jak v pravdě jest a sám v sobě zůstává hřích, tak také přináší s sebou všechněm, kteří skrze křest a ducha sv. znovu se nerodí, hněv boží a tak druhou smrt a věčné zatracení.

V. O svobodné vůli anebo soběvolnosti člověka.

O svobodné vůli lidské vyznáváme, že ta má svou nějakou svobodu k vykonávání řádův a spravedlností světských, kteréž rozumu poddány sou, tak aby člověk v takových skutcích, jakž dotčeno, rozumu, soudu a vůle své. užívaje, ve všelikém předsevzetí svém, před Bohem výmluvy míti nemohl; ale však že nemá moci bez ducha sv. aby mohl spravedlnost boží anebo spravedlnost duchovní vykonávati, nebo tělesný člověk nechápá těch věci, které sou ducha božího. Ale taková spravedlnost duchovní bývá v srdci, kdyžto skrze slovo boží duch svatý se přijímá.

VI. O původu, příčině a velikosti hříchu.

O příčině hříchu vyznáváme, že ačkoli pán Bůh jest stvořitel a zachovávatel přirození, však že příčinou hříchu Bůh není, než vůle zlých totižto ďábla a lidí bezbožných, kterážto když od pána Boha svého nemívá pomoci, odvracuje se od něho, jakž o tom Kristus pán (Jan v 8.) mluviti ráčí: „Když ďábel mluví též z svého vlastního mluví, nebo lhář jest a otec lži“; a že hřích všelijaký (poněvadž proti zákonu neb ustanovení božímu jest a skutek boží ruší) Bohu a jeho dokonalé svatosti a spravedlnosti jest všelijak a velice odporný, a že z té příčiny pán Bůh (kterýž nižádného hříchu a nižádného hříchem zprzněného stvoření trpěti nikoli nechce a nemůže) jednoho každého, kdož by pána Krista a v něm dokonalého spasení účasten nebyl, pro hřích jeho věčně zamítá a zatracuje; jakož nám jistou tu vůli a neproměnitedlnost, spravedlnost v zákoně přikázání svých ukazovati ráčí.

VII. O zákonu přikázání božských.

Nebo Bůh všemohoucí zákon svůj věčný a neproměnitedlný člověku jest dáti ráčil, netoliko pro zachování šlechetnosti a ctného dobrého zevnitřního obcování mezi všemi lidmi v tomto časném životě: ale předně a obzvláštně pro ukázání nám velikosti hříchu a provinění našeho, abychom tudy poznávali hříchy a nedostatky naše všeliké, vnitřní i zevnitřní, tak také na hříchy naše spravedlivý hněv boží i věčné zatracení, odkudž pochází jakž bezbožných zoufání a potupa pána Boha, tak v synech božích skrze milost ducha sv. pravá skroušenost srdce, působící srdečnou bázeň boží, též ustavičnou a opravdivou nenávist všelikého hříchu a nedostatku vnitřního a zevnitřního, a podle toho opravdivou srdečnou žádost k dojití v Kristu pánu vykupiteli složeného spasení, to jest odpuštění hříchův, vysvobození od zlořečení zákona a hněvu božího, od smrti věčné a moci ďábelské, smíření s Bohem, ospravedlnění a posvěcení, jenž jest účastenství ducha sv. a dědičně života věčného.

VIII. O ospravedlnění člověka před Bohem.

A tak věříme a vyznáváme, že ospravedlnění člověka před Bohem jest počtení a vyhlášení božské hříšníka kajícího za nevinného, svatého a spravedlivého a že lidé k takovému před Bohem ospravedlnění nepřicházejí vlastními možnostmi, zásluhami a skutky svými, ale že ospravedlněni bývají darmo z pouhé milosti božské, pro samého Krista pána skrze víru ve krvi jeho, kdyžto skrze milost ducha sv. srdečně a nepochybně věří, že Bůh vedle věrných slibův svých jim hříchy jich všeliké odpouští a je na milost přijímá pro vykupitele a spasitele Krista, kterýž celým a dokonalým poslušenstvím svým a smrtí svou ohavnou a nevinnou za hříchy všeho světa dosti jest učiniti ráčil. Tu takovou víru samého Krista pána v jeho zásluhách Bůh počítá před sebou za dokonalou spravedlnost, jakož o tom apoštol svatý Pavel: Rom. v 3 a 4 rozdílu píše. Nebo věřící člověk jsa skrze víru opravdově účasten Krista, jest také v něm spolu účasten vší svatosti a spravedlnosti, kterouž Kristus pán pro něho a za něho jest míti a vyplniti ráčil, a kterouž jemu jakožto oudu svému přivlastňuje.

I z té příčiny víra připisuje se a přičítá každému věřícímu k dokonalé spravedlnosti, a pro takovou jeho v Kristu dokonalou spravedlnost dává se jemu věčný život, jehož závdavek duch svatý, jakož o tom jistí Kristus pán u sv. Jana v 6. kap.: „Jistě, jistě pravím vám, kdož věří ve mne, mát život věčný.“ Protož k dosažení takové spasitedlné víry v Krista Ježíše nařízena jest služebnost učení a kázání evangelium sv. a posluhování velebných svátostí, nebo skrze slovo boží a požívání svátostí, jakožto skrze Bohem nařízené prostředky daruje se duch svatý, kterýž víru spasitedlnou, kdežkoli a kdyby se koli pánu Bohu zalíbilo, působí v těch lidech, kteříž poslouchají sv. evangelium, jenž učí, že pán Bůh ne pro ňáké naše zásluhy, ale pro samého Krista pána všecky ty, kteříž v Krista věří, na milost přijímati, je ospravedlňovati a duchem svým svatým k životu věčnému obnovení posvěcovati ráčí. A tak posvěcení, obnovení anebo znovuzrození člověka skrze víru a ducha sv. jest, když skrze víru Krista pána účastni býváme učinění (sic!) Krista a všech jeho zásluh a tak před Bohem dokonale spravedliví, tu ihned spolu skrze též účastenství a společnost Krista pána vylévá se na nás, jakožto živé oudy jeho svatého těla, duch svatý, kterýž nás posvěcuje a obnovuje, abychom začátečně svatí byli a umírajíce všelikým zlým žádostem těla, již Bohu živi jsouce zase vždy a vždy nabývali oné první Adamovy potracené svatosti, kteréž teprva dokonale dojdeme v životě věčném. A poněvadž tato naše v nás duchem svatým začatá svatost v tomto životě dokonalá není, protože až do smrti zůstávají v nás mnozí nedostatkové a nemožnosti a tak i mnohá provinění, za které se modlíme ustavičně říkajíce: „odpust nám naše viny“. I z té příčiny nejsme a býti nemůžeme před Bohem dokonale svatí tou naší v nás duchem svatým začatou svátostí vedle řeči Krista pána u sv. Lukáše v 17. kapitole: „Když učiníte všecky věci, kteréž přikázány jsou vám, rcete, služebníci jsme nehodni;“ a v kanonice sv. Jana v 3. kap.: „Díme-li, že hříchu nemáme, sami se svodíme a pravdy v nás není“, a svatý David se modlí řka: „Nevcházej pane v soud s služebníkem svým, nebo před tebou nebude spravedlivý nalezen nižádný člověk.“ A protož, jakž svrchu oznámeno, ospravedlnění naše před Bohem toliko v samém Kristu pánu jest a samou věrou se dosahuje, jakož i staří církve svatí učitelé a doktoři učí. Ambrož zajisté svatý takto o tom píše: že to od Boha uloženo jest, aby kdo v Krista věří, spasen byl bez skutkův samou věrou darmo hříchův odpuštění nabývaje.

IX. O víře.

A tak o víře jest toto naše podle slova božího vyznání; že víra spasitedlná jest ta, když člověk netoliko věří, že Bůh jest; že to vše, což nám v slovu svém svatém oznamovati a slibovati ráčí, pravé jest (čemuž i ďáblové věří a třesou se), ale také skrze ducha svatého srdcem doufá, Že milostivi slibové božští o odpuštění hříchův a spasení věčném jednomu každému v Krista pána věřícímu učinění, k němu také obzvláštně přináležejí, a že podle takových slibův Bůh věčný netoliko jiným hříšníkům, ale i jemu také samému pro Krista pána hříchy odpouštěti, jeho na milost přijímati a duchem svým svatým k věčnému životu posvěcovati ráčí. A tak spoléhaje na věrné sliby božské v Kristu založené, jimi se o svém k životu věčnému zvolení a jistém v Kristu spasení, pokudž nejvýš může, pevně ujišťuje a skrze takovou srdečnou k Bohu víru neb důvěrnost přemáhá všeliká pokušení, dochází obživujícího potěšení a pokoje s Bohem, k němu se utíká doufanlivě volaje: otče, otče! jakož dí apoštol, Rom. 5., protož ospravedlněni jsouce z víry pokoj máme s Bohem skrze pána našeho Jezu Krista, skrze něhož přístup máme skrze víru k milosti této, v níž to stojíme a chlubíme se nadějí slávy synův božích. I poněvadž spasitedlná víra, kdež při člověku skrze ducha sv. jest, buď mdlá aneb statečná, vždycky přinímá Krista pána se všemi jeho dobrodiními (neb on se nám daruje pod tou jedinou výminkou, jestliže toliko v něho srdcem věříme a doufáme) a přináší člověku věřícímu skrze účastenství Krista pána odpuštění hříchův, smíření s Bohem, ospravedlnění, znovuzrození v duchu svatém a život věčný: i z těch a takových příčin není ona a nemůž býti při člověku mrtvá, ale ustavičně působí nový a věčný život, mrtví zlé všeliké žádosti, člověka zapaluje srdečné milování pána Boha a bližního. A tak skrze lásku působí všeliké dobré a svaté skutky, po kterýchž také jako strom po ovoci poznána bývá, neb jakž oheň bez horkosti a slunce bez blesku, tak i víra pravá a Krista účastná bez obnovení, bez lásky a tak bez mnohých dobrých skutkův nikoli a nikdy býti nemůž.

X. O dobrých skutcích.

O dobrých skutcích vyznáváme, že ti v pravdě dobří a svatí skutkové jsou, kteréž Bůh v svém slovu přikázati jest ráčil a kteříž z víry pravé pocházejí a jsou z ovoce ducha svatého, Gallat 5., nebo co se koli děje od těch, jenž se slovem božím nespravují a živé v Krista víry a ducha svatého prázdni jsou, to vše, by jak koli před očima lidskýma krásné a dobré býti se zdálo, před Bohem ohavné a ošklivé jest a hříchem zůstává vedle řeči apoštola, Rom. 14: „Cožkoli z víry jest, není hřích,“ a k židům 11: kap.: „Bez víry nelze se líbiti Bohu.“ Protož dobří skutkové vlastně jsou a dějí se toliko v samých synech božích, kteříž slze víru v Krista pána všech dobrodiní jeho a celého spasení, to jest ospravedlnění i také obnovení docházejí a vedeni jsouce duchem božím činí a zachovávají to vše, což jest Bůh v slově svém přikázati a ustanoviti ráčil, vedle řeči Ezechiele proroka v 22. kap.: „V přikázáních mých choďte, abyste je činili,“ a u sv. Matouše 15. kap.: „Nadarmoť mne ctí, učíce učení a ustanovení lidská.“

A takoví dobří skutkové líbí se Bohu, ne pro jich vlastní hodnost a dokonalost, která se při nich nikda nenachází podle proroka Esaiáše, kdež mluví o skutcích svých i vší církve boží, tak dí v kap. 64.: „Jako roucho nečisté ženy tak sou všecky spravedlnosti naše;“ ale líbí se Bohu pro samého Krista Ježíše při osobě neb člověku, kterýž prvé pánem Kristem skrze víru v něho ospravedlněn a Bohu líbezný učiněn jest, když věří předně, že odpuštění hříchův, smíření s Bohem, ospravedlnění a posvěcení [.... ] než toliko z milosti boží darmo pro samého Krista pána skrze víru v něho. Druhé, že ačkoli znovu zrozený jest duchem svatým, však že v tomto světě zákona božího dokonale vyplniti nemůže nikoli, ale že při něm jest a zůstává, jakž veliká nedokonalost a mdloba v víře i v jiných všelikých dobrých skutcích, tak také i mnohá provinění a vnitřní zlé náklonnosti a žádosti, jímžto odolává snažně v duchu svatém a za odpuštění takových svých nedostatkův a hříchův ustavičně prosí. Třetí, když věří, že má a může skrze milost boží začíti nový život vedle přikázání božských, že on i všeliké jeho začaté ač nedokonalé poslušenství a dobří skutkové Bohu se líbí toliko pro samého Krista pána, jakož dí svatý Petr 1. Can. 2. kap.: „Obětujte Bohu oběti duchovní vzácné skrze Ježíše Krista“, a protož také s ochotností a bez přinucení vůli boží plní, jiné dobré skutky, pro milování Boha a vůle jeho svaté, pro dokázání ku pánu Bohu svému poslušenství a k bližnímu svému lásky, též pro vysvědčení před lidmi dobrého svědomí a pravé víry, kteráž toliko při dobrých skutcích poznána bývá.

A tak věříme a vyznáváme, že dobré skutky Bohem přikázané činiti máme a povinni sme, předně za příčinou našeho v Kristu vykoupení, ospravedlnění a posvěcení; nebo kdož jest v Kristu ospravedlněn a duchem svatým znovuzrozen a posvěcen, ten nemůž než dobré skutky činiti, poněvadž jest nové stvoření v Kristu Ježíši k tomu, aby dobré skutky činil, k Effez. 2, nápodobně jako i slunce nemůž než svítiti, poněvadž jest od Boha k tomu stvořeno, aby svítilo; a protož kdež se při křesťanu nachází nekající život a zlí skutkové, tu se jistě dílo boží ruší a takový synem božím a spasencem nikdy slouti nikoli nemůž.

Druhé, za příčinou božských přikázání a našeho povinného poslušenství vedle božského nařízení, kteréž ukazuje svatý Pavel, Rom. 8. řka: „Dlužníci sme ne tělu, abychom vedle těla chodili“; a syn boží u sv. Jana dí 15. kap.: „Totoť přikazuji Vám, abyste se milovali vespolek“. Protož každý věřicí, poněvadž z Boha jest, přikázání božská miluje, je poslušně zachovává, a proti nim činiti a svévolně hřešiti nikoli nemůž, jakž učí sv. Janem v 1 canon. v 3. kap.

Třetí, pro zachovaní víry a dobrého pokojného před Bohem svědomí, nebo opouštěním dobrých skutkův a dopouštěním se hříchův proti svědomí duch svatý se zarmucuje a vyhání, a tudy potracuje se víra a pravé vzývání Boha; nebo nikoli možná věc není, aby ti veselou a spokojenou myslí Boha důvěrně a doufanlivě vzývati mohli, kteříž povolujíce zlým žádostem, hříchův se chtě a věda dopouštějí a raněné že svědomí mají.

Čtvrté, abychom mohli časných i věčných pokut božských podle těla i duše, kteréž sám Bůh podle věčné spravedlnosti své na přestupníky přikázání svých ukládati ráčí, jakož toho od počátku světa i také nyní jsou rozliční a nesčíslní příkladové; ale mezi všemi pokutami božskými v tomto životě jest ta největší, když Bůh hřích hříchem pokutovati ráčí, dopouštěje na hříšníky pro urputnost jich a zvláště pro potupu slova svého a vůle v něm oznámené druhá svedení a zatmění srdcí jejich, aby, nevyhledávajíce snažně a upřímně pravdy boží a spasení duší svých, v hříchu a v zatracení svém se rozmáhali, jakož dí svatý Pavel 2. Thesal. 2.: „Protož pošle jim Bůh mocného činitele bludů, aby věřili lži a odsouzeni byli všickni, kteříž nevěřili pravdě, ale povolovali nepravosti.“

Páté, za příčinou důstojnosti naší v Kristu povolání našeho, nebo my uvěřivše v Krista učiněni sme oudové těla jeho svatého a chrámové ducha božího 1. Cor. 6., a tak zalíbení synové boží, Jan 1.: „A protož z té příčiny máme svatí býti jako Bůh náš svatý jest.“ A pán Kristus velí, abychom jsouce synové boží, následovali přirození a povah otce našeho, řka u sv. Mat. 5: „Milujte nepřátely vaše, abyste byli synové otce vašeho, kterýž jest v nebesích.“

Šesté, pro dojití hojné a veliké odplaty božské, kterouž pán Bůh dobrým skutkům našim ne pro jejich vlastní hodnost a dokonalost, ale pro Krista, jehož oudové jsme, z milosti jest zaslíbiti ráčil; a pro zaslíbení jeho my takové odplaty v tomto i věčném životě podle rytěřování našeho konečně oučastni budeme. Jakož dí Pán v 1. regum 2. kap.: „Kdožkoli mne uctí, oslavímť ho,“ a svatý Pavel 1. Tim. 4. kap.: „Pobožnost má zaslíbení života nynějšího i budoucího.“ Všeliká pak dobrá ctnost a spravedlnost zákona, kteráž se bez ducha božího nachází při lidech dobrých, čest, řád a spravedlnost milujících, velice rozdílná jest od dobrých skutkův, nebo není než toliko částka zákona božího o zevnitří spravedlnosti člověka a ctném šlechetném obcování mezi lidmi, což svatý Pavel k židům v 9. kap.: nazývá spravedlností těla, a to že ji i tělesný člověk bez ducha sv. a vnitřního obnovení vykonávati může, skutky zevnitřní vedle zákona božího.

Taková pak zevnitřní ctnost a šlechetnost, ačkoli není duchovní spravedlnost zákona vlastní synův božích, a protož také na ní žádný ustrnouti nemá zpuosobem pokrytcův a farizeův vedle řeči Páně u sv. Matouše v 5.: „Nebude-li hojnější spravedlnost vaše nežli Mistrů a zákonníkův, nevejdete do království nebeského“, však má všelijakým způsobem ode všech lidí napořád a zvláště pak v církvi boží z mnohých příčin bedlivě a snažně zachovávána býti a obzvláštně pak pro přísný rozkaz boží v zákoně přirozeném i psaném ke všem lidem napořád se vztahující a pro ujití pokut jak věčných tak také časných a tělesných, jimiž vrchnost všeliká podle nařízení božského zjevné přestupníky zákona Páně a dobrého řádu má a povinna jest přísně trestati; potomně také pro zachování společného pokoje a chvalitebného obcování lidského, kteréž býti nemůž bez řádu a spravedlnosti. A naposledy proto, aby zevnitřní dobrá ctnost a kázeň v církvi boží lid způsobnější činila ve všeliké pobožnosti a zvláště ku přijímání slova božího a ducha svatého, nebo pán Bůh díla svého nekoná při lidech bezbožných, pokudž tak zhovadilý nekající život vedou, že ani zevnitřní ctnosti zachovávati ani žádného dobrého řádu a kázně přijímati nechtí.

XI. O církvi boží.

Věříme a vyznáváme, že jedna církev svatá obecná jest a vždycky zůstává, a to na tomto světě že jest viditelné shromáždění lidí věrných a svatých, kteříž v každém místě pravého a čistého učení Kristova se přidrží v tom způsobu, jakž jest od svatých evangelistův a apoštolův neb v přesvatém evangelium Kristovu věrně a upřímně vyhlášeno, a kteříž také ve všem řídí a spravují se zákonem a ustanovením svého jednoho krále, biskupa a hlavy Kristovy v svazku lásky a požívají jeho tajemství, kteréž vůbec svátosti nazýváme podle ustanovení Krista pána, tak jakž sou jich požívali a nám v písmích svatých pozůstavili evangelistové a apoštolé Krista pána. A ačkoliv církev svatá jest vlastně shromáždění svatých, kteří skrze služebnost čistého slova božího a svátostí velebných uvěřivše v Krista s ním jedno tělo učiněni sou [a v společnosti jedné víry, jedné lásky, jednoho ducha jeden duchovní život vedou, však poněvadž takovým svatým zde vždycky mnozí pokrytci připojeni jsou], kteříž vyznávajíce touž pravdu a k ní se hlásajíce od věrných častokrát rozeznáni a od církve odloučeni býti nemohou: i z té příčiny církev viditelná v tom světě nazývá se obecně všeliká společnost křesťanův dobrých i zlých k Kristu a k jeho zákonu se přiznávajících a ta připodobněna jest k koukolovité pšenici a síti, v které sou zlé i dobré ryby, Mat. 13. kap. 1.; taková pak společnost dobrých i zlých slove a jest obecná křesťanská svatá církev, toliko v tom co se v ní dotýče dobrých ryb a pšenice, to jest synův božích vyvolených a pravých věrných křesťanův, kteřížto všickni obecně a bez výminky v Kristu přičtenou i také v sobě skrze ducha svatého začatou svátostí svatí sou, a ty toliko samé pán nazývati ráčí ovcemi svými, jichžto společnost jest opravdová choť a nevěsta Kristova, dům boží, sloup a utvrzení pravdy, matka všech věřících a ten jediný koráb, krom něhož žádného není spasení. Ale co se dotýče těch přimíšených a zvláště vědomých pokrytcův i jiných zlých bezbožných křesťanův, kteří v té církvi zůstávají a jichžto obyčejně mnohem větší počet bývá, ti a takoví vlastně neslovou církev svatá, ale mrtví oudové církve, a ačkoli se nacházejí v církvi Kristově, však z církve a těla jeho nikoli nejsou.

Protož znamení jistá a neomylná církve svaté jsou tato nejpřednější: nejprvé, čistá kázání a učení slova božího a evangelium sv. zvláště strany základu a předních článkův víry obecné křesťaňské.

Druhé, čisté zachovávání posluhování a požívání svátosti Páně podle ustanovení jeho.

Třetí, náležité a povinné poslušenství v zachovávání těch všech věcí, kteréž evangelium svaté a zákon Kristův přikazuje. A protož i tato také znamení církve boží jsou, totiž milování bratrské jedni druhých, jakožto oudův Kristových, kříž a nátisky veliké pro pravdu a království boží a naposledy přetrhování zjevných hříchův a všelikých proti pánu Bohu nepravostí, jak skrze laskavé bratrské napomenutí a trestání, tak i skrze pořádné Bohem nařízené vyobcování církve těch, kteří by se předešlým napomenutím nedali napraviti, a to sou svatí otcové kázní církevní jmenovali. Ačkoli tato znamení církve svaté, po kterýchž ona beze všeho omylu poznána bývá, ne vždycky v jednostejném způsobu se nachází, neb někdy velmi jasně svítí a někdy tak patrně se ukazuje, že pravá církev sotva může poznána býti, zvláště když Bůh církev svou trestati a tříbiti ráčí, ujímá jim světlosti slova svého a posílaje do ní pro nevděčnost a potupu slova a dobrodiní svých mocné činitele bludův, kteříž upouštějíce slova božího živého církev na sobě a na ustanoveních svých zakládají a ukazují: však pobožní i v takovém těžkém zavedení a velikém zatmění církve, jí se chybiti nikoli nemohou, jestliže toliko patříce na hlavu Krista pána, jeho se přidržeti chtějí, věrně přijímajíce slovo jeho, kdež by kolivěk vedle písem svatých v čistotě a upřímnosti kázáno bylo, a od pravdy jeho nikdež ani v učení ani v obcování neodstupujíce, nebo kdy se koli tak slovo Krista pána věřícím káže a velebnými svátostmi vedle nařízení jeho posluhuje, tu jistě částka jeho církve a v takovém shromáždění Kristus pán právě přítomen jest a skrze služebnost slova a svátostí svých působí spasení v srdcích věřících vedle nařízení svého, by pak někdy služebníci církve, kteříž slovem a svátostmi Páně posluhují, pokrytci a mrtví oudové církve byli. Nebo slovo boží a užívání svátostí velebných jest moc boží k spasení každému věřícímu, ne pro hodnost toho, kterýž nimi přisluhuje, ale pro samé nařízení Krista pána, kteréž mocné jest skrze pravou přítomnost Krista a působení ducha svatého. A protož jakož hodnost služebníka slovu a svátostem Kristovým nic nepřidává, tak také i nehodnost a pokrytství téhož nic neujímá vedle řeči Páně Mat. 23: „Na stolici Mojžíšově sedí učitelé a zákoníci, protož všechno, což by pravili vám zachovávejte a čiňte, ale podle skutkův jejich nechtějte činiti, neboť praví a nečiní.“ Ale však náleží církvi boží ty, jenž zjevně nepříkladného a nekajícího života sou a náležitými prostředky napraveni býti nemohou, od služebnosti církevní odcizovati a pokudž nejvýš možné jest toho vyhledávati, aby v církvi boží jakž učení tak i obcování svaté nepoškvrněné bylo.

XII. O klíčích církve anebo moci její ouřadní.

Moc církevní všeliká, kterouž pán Bůh v písmě svém svatém církvi své, prorokům a apoštolům a jich náměstkům dáti a připsati jest ráčil, vztahuje se vlastně ne na jich osoby ale na slovo boží, jehož služebnici sou a ouřad jim také svěřený aby podle slova božího a vůle boží v něm oznámené vykonávali. Jakož Pán posílaje učedlníky své jistou instrukci jim dáti a poručení učiniti ráčil, t.: aby šli a učili církev zachovávati ty všecky věci, kteréž on jim přikázal, a aby nebyli ani neslouli Mistři, protože on sám jediný Mistr jich jest, a že nechce, aby oni jakým jiným učením sebe a církev jeho spravovali nežli toliko tím samým, které sou od něho, jakožto Mistra svého, z oust jeho slyšeli, a kteréž jim také v paměť uvozovati má duch svatý, uče je všem věcem a připomínaje jim všecky ty věci, kteréž jest jim mluvil Kristus pán, a ne jiné těm odporné. Protož ouřad pastýřův a služebníkův církve a pravých náměstkův apoštolských jest ten, totiž učením Kristovým a apoštolským církev boží štípiti a vzdělávati, satanovu pak církev bořiti a kaziti, ovce Kristovy pásti, vlky hltavé od nich odháněti, kající učiti, napomínati, těšiti a od hříchův rozvazovati, nekající a tvrdočelné trestati, kárati a hříchy jim jich ztěžovati a zadržovati, (a tak vedle řeči sv. Pavla 2 Kor. 10) všelikou mocnost a výsost, kteráž se postavuje proti učení božímu, zužovati a vyvracovati, jímaje a poddávaje každý rozum k službě a poslušenství Kristovu a to vše činiti samým slovem božím a nejinou než tou duchovní mocí, kteráž služebníkům církve od Boha dána jest, ne k zkažení ale k vzdělání našemu. Takového pak ouřadu a moci církevní nachází se v písmě svatém dvojí vrchní rozdíl anebo částka, nebo nejhlavnější a nejpřednější ouřad a moc církve jest strany slova božího, totižto kázati svaté evangelium a podle toho (což vlastně těm samým přináleží, jenž pastýřové církve aneb kněží jsou) řádně posluhovati velebnými svátostmi a jiné povinnosti vykonávati, strany modliteb církevních, strany stvrzování a požehnávání manželských sňatkův, kteréž oddavky jmenujem, a strany jiných některých více povinností Pán předně obsáhnouti jest ráčil jménem klíčův a rozvazování i svazování odpuštěním i zadržováním hříchův Mat. 16. kap. a 18. Jan 20; nebo poněvadž do nebe, jakožto do zavřeného hříšníkům příbytku, není přístupu a cesty jiné mimo Krista pána a tolikéž k Kristu pánu není přístupu nežli skrze samou víru v něho, tu pak víru obecně v nás působí duch svatý toliko skrze slovo boží a požívání svátosti. I z té příčiny, když se pastýřům a služebníkům církve moc posluhování slova božího a velebných svátostí dává, svěřuje a poroučí, dávají se v tom opravdoví klíčové k nebeskému království, nebo skrze takovou jich služebnost otvírá se kajícím nebe a cesta se ukazuje k věčnému životu; potom, poněvadž hříchové naši nás opravdově a těžce svazují a tak jako sklíčené u vazbě ďábla a smrti věčné drží, kázání pak sv. evangelium zvěstuje kajícím a věřícím v Krista sproštění od hříchův, ďábla a smrti věčné, ale nekajícím zvěstuje větší soud a zatracení pro potupu předneseného jim v Kristu spasení, protož služebníci církve, když ouřad svůj věrně podle nařízení syna božího vykonávají, tehdy kázáním sv. evangelium a zákona božských přikázání mocně lidi rozvazují i svazují, hříchy jim odpouštějí i zadržují. Druhá znamenitá částka ouřadu a moci církevní jest strany soudův a práv církevních, jimiž se podle slova božího soudí a spravují ne světské věci a pře ale věci duchovní vztahující se předně k tomu, aby zdravé učení v církvi zachováno bylo, z něhož jde pravá pocta pána Boha a láska společní vší církve. Též aby všeliký řád dobrý podle slova božího zachován byl v obcování církve svaté a ve všelikých věcech církevních zevnitřních, a ten ouřad zvláštně přináleží některým toliko v církvi osobám moudrostí a dary ducha sv. osvíceným a ozdobeným, a k tomu obzvláštně od vší církve, aby jiné řídili a spravovali, zvoleným. Ale však tato i jiná všeliká ouřadní moc v církvi boží nemá žádné světské moci aniž k ní jaká světská práva, moc, vladařství a panství tohoto světa přináleží, nebo správu církevní a světskou jednu od druhé syn boží jest odděliti ráčil; též také nemá církev a míti nemůže té moci, aby buď v řádích církevních něco ustanovovala proti slovu božímu aneb také v učení mimo zřetedlné slovo boží k věření vydávala, tak jakoby z podstaty spasení bylo, též ani té moci nemá, ani církev, ani žádný v církvi Kristově tak vykládati písmo svaté, aby se jedno s druhým potýkalo a zvláště s články obecné víry křesťanské.

XIII. O svátostech velebných Kristem pánem nařízených, a jich užitcích i pravém užívání.

Věříme a vyznáváme, že velebné svátosti sou viditelné pečeti a jistoty zaslíbení božských a zřetedlné vyznamenání milosti boží, v kterýchžto svátostech vidědlní (sic!) živlové slovem a nařízením božským jsou v pravdě a v skutku věci nebeské neviditedlné a rozumem lidským nestihlé, pojišťujíc nás o milostivé vůli božské pronešené k nám v slově svatého evangelium a úmluvě s námi v Kristu učiněné, o oučastenství Krista pána a všech jeho dobrodiní; a protož o užitcích svátostí velebných to věříme, že, poněvadž svátosti od Krista pána ustaveny a nařízeny sou, netoliko sou proto, aby zevnitřně rozeznávaly věrné křesťany od pohanův a jiných jakýchžkoli následovníkův rozdílného od pravé církve náboženství, ale vlastně proto, aby byly jistotou a hojným očitým svědectvím zvláštní a milostivé k nám vůle pána Boha našeho. I z té příčiny užitek jich nejpřednější a nejhlavnější jest tento, aby, když jich požíváme, vzbuzovaly a utvrzovaly v nás víru naši o zaslíbení božských, totiž že se nám v svátostech velebných Kristus pán dává se všemi zásluhami a dobrodiními svými, abychom tak skrze požívání velebných svátostí a víru v něho konečně jeho více a více účastni byli a v něm měli všeckna nám zaslíbená dobrodiní, totiž odpuštění hříchův, vysvobození od smrti věčné a moci ďábelské, smíření s Bohem, ospravedlnění účastenství ducha sv. a dědictví života věčného. Druhý hlavní užitek jest ten, aby svátosti velebné nás posilňovaly a vzbuzovaly k bedlivému a snažnému ostříhání té úmluvy, podle kteréž tak veliká dobrodiní od Boha přijímáme, a podle kterýchž také my zase pánu Bohu tím zejména zavázáni jsme, že přidržíce se z celého srdce slova jeho svatého věrně a upřímně chceme udatný boj vésti proti hříchu, ďáblu, světu, vlastnímu tělu, a jeho ctíti všelikou od něho přikázanou poctou a poslušenstvím, obzvláštně pak milováním bližního svého, jakožto našeho Krista pána vlastního ouda a spolu účastníka všech věcí nebeských. A protož ti hodně přijímají velebných svátostí, kteříž je v pravém pokání a v pravé víře v Krista pána tím úmyslem přijímají, aby opravdově účastni byli těch a takových znamení týchž oužitkův, pro kteréž jest syn boží svátosti své naříditi ráčil. Nebo kdo jináč a krom takových oužitkův svátostí velebných užívá a s nimi se proti ustanovením Kristovým obírá, ten je potupuje, mění a vyprazdňuje; a protož v té příčině svátosti velebné nepřinášejí takovým odpuštění hříchův a spasení ale hrozný soud a zatracení.

XIV. O křtu svatém, první velebné svátosti Kristově.

O křtu svatém vyznáváme a věříme, že ta svátost samým Kristem pánem ustanovená, jest koupel nového rození a obnovení ducha svatého, kterýž se na nás hojně vylévá skrze Ježíše Krista, spasitele našeho, abychom ospravedlněni jsouce milostí jeho, byli dědicové v naději života věčného, a ten křest aneb obmytí člověka vodou ve jménu a vzývání Trojice svaté, otce, syna i ducha svatého přináší člověku v církev Kristovu štípenému odpuštění hříchův a život věčný, jako syn boží u sv. Marka v 10: kapitole dí: Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude, a kdož pak neuvěří, ztracen bude." Též vyznáváme, že nemluvňátka neb děti (poněvadž k nim království boží vedle zaslíbení božských přináleží a jich jest, Mat. v 19.) mají křtěny býti, a že ty jsouce skrze modlitby a křest Bohu obětované na milost se přijímají podle mnohých písma sv. důvodův.

XV. O večeři Páně, druhé velebné svátosti Kristově.

O velebné svátosti kšaftu poslední večeře, od samého Krista pána před utrpením jeho nařízené, věříme a vyznáváme, že ten chleb v též večeři jest pravé tělo Krista pána za nás dané a zrazené, a víno v kalichu jest pravá krev pána našeho Ježíše Krista za nás vylita a na odpuštění hříchův přijímajícím se podává, aby jedouce tělo a pijíce krev Krista pána to činili na připomínání a zvěstování smrti jeho nevinné, dokavadž nepřijde; jakožto sám pan Kristus při též poslední večeři a kšaftu svém vlastním slovy svými tak ustanoviti a vysvědčiti ráčil, a svatí evangelistové a apoštol svatý Pavel o tom zjevně učí, píší a vyznávají.

A taková velebná svátost ustanovena jest předně pro vzbuzení a potvrzení naší víry v účastenství Krista pána a všech jeho dobrodiní, abychom přijímajíce duchovně i podstatně, věrou i také ústy svátosti těla a krve pána našeho Ježíše Krista, nikoli nepochybovali ale pevně věřili, že opravdově jsme a skrze takové užívání večeře Páně vždy víc a víc učiněni býváme živí oudové Krista pána, kterýž nás k tělu svému svatému tak připojuje, abychom jako ratolest svého kmene, tak i my jeho oudové z těla jeho sv. jakožto z jediného pravého pokrmu našeho docházeli a nabývali pravého nasycení duší svých, živého osvícení, radosti, potěšení a všech dobrodiní, kteréž nám Kristus pán smrtí svou a celým poslušenstvím zasloužiti a v svém sv. evangelium každému kajícímu předložiti a zaslíbiti jest ráčil, totiž odpuštění hříchův, smíření s Bohem, ospravedlnění, oučastenství ducha sv. a dědictví života věčného. Potomně také proto ustanovena jest svátost večeře Páně, abychom v společném shromáždění církve Bohu srdečně děkovali za všecka dobrodiní božská nám v Kristu pánu učiněná, a přijímáním svátosti těla a krve Páně opravdově se vzbuzovali a silnili k zůstání v těle Krista pána, kterémuž na ten konec připojeni býváme, abychom umírajíce v něm všelikým hříchům a zlým žádostem našim a povstávajíce k spravedlnosti živi byli Bohu ve vší pobožnosti a svatosti podle všech božských přikázání a zachovávali jednotu těla Kristova, jenž jest církev skrze srdečné milování jedni druhých. To vědouce, že všickni kteří velebné svátosti z jednoho chleba jíme, jedno tělo učiněni býváme, tak jakž sv. Pavel 1. Cor. 1, Luk. 6 učí, abychom se vespolek jakožto společní oudové jednoho Krista srdečnou a vroucí láskou milovali, tím jisti jsouc, že nikoli nemůžeme žádného z spolubližních svých potupiti neb uraziti, abychom ihned v něm nepotupili a neurazili Krista pána, ani také že nemůžeme milovati Krista pána leč jej milujeme v bližních svých, jakož dí pán: „Cožkoli ste učinili jednomu z těchto bratří mých nejmenších, mně ste učinili.“

XVI. O pokání.

O pokání smejšlíme a vyznáváme, že ti, kteříž po přijetí křtu sv. padli a zhřešili, mohou zase dojíti hříchův odpuštění, kterého by se koli času ku pánu Bohu skrze milost jeho v pravé pokání navrátili, a že církev takové kající křesťany rozhřešovati a v společnost svatých přijímati má. Záleží pak pokání pravé na třech částkách, z nichž první jest skroušenost srdce, strach a žalost v svědomí skrze poznání hříchu, (sic!) kterážto skroušenost (jakž i svrchu oznámeno) působí při člověku opravdovou nenávist všelikých hříchův vnitřních i zevnitřních a srdečnou žádost vysvobození od hněvu božího a věčného zatracení. Druhá částka jest víra v Krista Ježíše, kteráž pochází z evangelium sv., jenž ukazuje v samém Kristu rozhřešení, to jest zproštění ode všech hříchův, smíření s Bohem a ospravedlnění v zásluhách Kristových; a taková víra působí při člověku skrze Ducha sv. opravdové potěšení a radost srdečnou, z kteréžto pochází milování pána Boha a přikázání jeho. Protož třetí částka pravého pokání jest nový život a všeliké nové předsevzetí, kterýmž duch svatý člověka kajícího proměňovati a jako obnovovati ráčí, aby maje v ošklivosti zlý život i všeliký Bohem zapověděný hřích jeho se víceji, věda a chtě, nikoli nedopouštěl, ale již, učiněn jsa synem božím, Bohu živ byl ve vší pobožnosti a svatosti podle všech přikázání božských, a tak vedle řeči sv. Pavla 1. Tim.1. „bojoval dobrý boj, zachovávaje víru a dobré svědomí.“

XVII. O zpovědi.

O zpovědi a rozhřešování smejšlíme, že v církvi má býti vyznávání hříchův a jich rozhřešování, ač vyčítání všech hříchův při zpovědi není možné ani potřebné vedle řeči božské v žalmu položené: „hříchy kdo má že znáti?“ Také při zpovědi mají lidem od služebníkův církevních spasitedlná i potěšitedlná z písem svatých potěšení, naučení udělována býti, aby lidská svědomí hříchy ztížená a zákonem božím přestrašená mohla z slova božího potěšení docházeti.

XVIII. O služebnících církevních.

O služebnících církevních smejšlíme, že žádný nemá zjevně v církvi učiti neb svátostmi posluhovati jediné ten, kterýž by řádně byl k tomu povolán.

XIX. O řádích církevních.

O řádích a ceremoniích církevních, které by se v církvi boží a ve všelikých služebnostech církevních tak při sv. mši, to jest při obecních modlitbách, při kázání slova božího a při hodném požívání a posluhování večeře Páně, tak i jiných více schůzkách církevních a službách božích dáti měly, o tom se jinde nejde. Ale však s předky našimi to smejšlíme a vyznáváme, že takoví toliko řádové a takové ceremonie církve boží býti mají, kteréž by ani proti slovu božímu ani zbytečné nebyly, ale příjemné, pohodlné, sloužící ke cti a chvále pána Boha, k jednotě a vzdělání církve a k zachování dobrého řádu, jak v shromáždění společném tak i na každém místě a při všelikých věcech k církvi přináležících. A ačkoli nemají žádní řadové a ceremonie církevní lidmi ustanovení, by pak sebe ozdobnější byli, za to držáni býti, jakoby na nich vlastni pocta boží a spasení lidské záleželo a církev k nim jako k přikázání božským zavázána byla: však když církev boží vedle vyměření slova božího i také zdravého rozumu z hodných důležitých a lidu božímu znamenitě požitečných i potřebných příčin co ustanovuje, to vše, pokudž v takovém dobrém způsobu a pořádku trvá a trvati může, nemá od kterýchkoliv k správě církevní přináležitých lehce a všetečně, zvláště s pohoršením jiných, rušeno a přestupováno býti, nebo takové zlehčování a potupování církve a ustanovení jejího, kteréž tak vedle vyměření o tom z slova božího učiněno jest, zjevně Bohem zapovědíno u sv. Matouše: „Kdož by církve neposlechl, budiž tobě jako pohan a zjevný hříšník“.

XX. O vrchnosti světské.

O světské vrchnosti vyznáváme, že jest boží nařízení a že jí všickni (to jest každá duše beze vší výminky) tak jako nařízení božskému, netoliko pro její rozkaz a ujití časných pokut, ale také obzvláštně pro rozkaz boží a zachování před Bohem dobrého svědomí, máme a povinni sme podle vůle boží poslušni býti, tak abychom pod správou jejich v křesťanském řádu pokorný život vésti mohli ve vší pobožnosti a šlechetnosti. 1. Tim 2.

XXI. O manželství.

Vyznáváme také, že manželství jest řádné a Bohem nařízené spojení dvou osob svobodných, muže a ženy, všechněm lidem, kteříž ho vedle potřeb a ustanovení božího užívati chtějí, svobodné, to jest Bohem a nařízením jeho osvobozené, poctivé a nepoškvrněné. Žid: 13. Nebo sám pán Bůh Adamovi o obecném přirození lidském povědíti jest ráčil, že není dobré býti člověku samotnému. 1. Mojžíš. 2. kap, a svatý Pavel též dí: „Pro uvarování smilstva jeden každý měj svou manželku a jedna každá svého manžela. A ačkoliv tomu bychom rádi byli, aby kněží bez manželek zdrželivi býti a svou služebnou povinnost snažněji vykonávati mohli, však šetříce při tom rady a nařízení ducha svatého a apoštola Pavla, a zvláště znajíce, že i oni lidé a též hříchu a křehkosti podle obecného přirození lidského poddáni sou: protož to podle vyměření písem svatých zůstati (má), aby, kdož nemá daru zdrželivosti, se pobožně a vedle nařízení církve ženil, nebo týž svatý Pavel dí: že lépe jest se oženiti nežli páliti; a to proto, že, poněvadž manželství jest dobré, čisté, svaté a Bohem i v stavu nevinnosti nařízené, lépe jest v božském nařízení nežli v bezbožném, nečistém a Bohem přísně zapověděném nepořádu státi a zvláště pak těm, kteříž slovem božím a svátostmi posluhují a jiným ku příkladu dobrému býti mají vedle napomenutí božího: „Svatí buďte, jako i já svatý sem pán Bůh váš.“

XXII. O památce svatých.

Vyznáváme též, že svatých památky, v tom co se následování víry a jich dobrých skutkův dotýče, mohou a mají v církvi k jejímu velikému tudy vzdělání zachovány býti; ale vzývati svatých nemáme, ani k nim se utíkati, nebo vzývání skutek jest vlastní na samého pána Boha náležející, jakž písmo dí: „Pánu Bohu svému klaněti se a jemu samému sloužiti budeš“; a jiné písmo: „Vzývej mne v den zarmoucení tvého a já vysvobodím tebe a ty mne poctíš.“ Také svatí nemají za prostředníky jmíni ani držáni býti, nebo písma svatá nám jedinkého prostředníka a přímluvcí pána našeho Ježíše Krista ukazují.

XXIII. O postu.

O postu svatém vyznáváme, že jest dobrý a velice požitečný, předně k zkrocování a k zdržování těla, aby proti duchu nezbujnělo; druhé, abychme k modlitbám svatým a bedlivému rozjímání a přemýšlování věcí božských všelijak schopnější a způsobnější byli; třetí, abychom tudy prokazovali a vysvědčovali srdce našeho před Bohem ponížení a všelijak pokorného před jeho velebností z hříchův a provinění našich vyznávání. A tak půst jest dvojí: jeden obzvláštní, když někdo (zvláště v první příčině aneb pro první užitek svrchu dotčený) buď sám aneb s čeládkou svou postu dobrovolně a kdykolivěk by se toho příčina a potřebnost hodná ukázala, pobožně užívá; druhý jest obecní, když celá obec aneb církev boží pro obecní potřebu anebo nastávající ňákou těžkost a metlu boží, jsa k tomu napomenuta od správcův svých, utíká se společně ku pánu Bohu skrze Krista pána v pravém pokání i také zevnitřních znamení pravého pokání, to jest, jakž prorok dí: „V celém srdci svém v postu, v pláči a v kvílení koře se před Bohem a vyznávaje svá provinění všelijakou srdečnou i také zevnitřní pokorou“, jakož hojní příkladové v písmě svatém obojího zákona i také prvotní církvi nám to ukazují. Jest pak půst netoliko střídmost a mírná skrovnost užívání darův božích každého času pobožnému křesťanu, jehožto život má vždycky býti ustavičnému postu nápodobný podle věrného napomenutí Páně, kdež dí: „Varujte se, aby srdce vaše nebyla obtížena obžerstvím, opilstvím“, ale jest vlastně to, když mimo obyčejnou střídmost a zdrželivost ještě větší skrovnost ve všech věcech tělu našemu pohodlných, obzvláštně pak a vlastně v jídle a v pití sobě na jeden den aneb na jakýkoli jistý čas přísně ukládáme, tak abychom předně ty věci, pro kteréž půst uložen jest, lačným životem tím způsobněji a bedlivěji vykonávali, potomně také, abychom požívajíce toliko obecného a skrovného pokrmu a nápoje žádné rozkoše v jídle a v pití neužívali; a naposledy abychom i v takovém prostého pokrmu a nápoje užívání skrovnost větši nežli jindy zachovávali. Ale však náleží pilně toho šetřiti, jaké v církvi boží dobré užívání postův svatých bylo, tak aby lid boží věděl a znal, jak a proč se postiti má a nedomníval se, že to půst jest, když někdo rozdílnost v pokrmích zachovává, aby v tom omylu nebyl, jakoby pocta boží na samém postu bez vnitřní pobožnosti záležela.

XXIV. O vzkříšení mrtvých a posledním soudu.

Věříme, že pán náš Ježíš Kristus při skonání světa tohoto v slávě přijde maje všecky souditi a zase všecky mrtvé vzkřísiti, tu pobožným a voleným božím dá život věčný a radost vždycky trvající, bezbožné pak lidi s ďábly zatratí, tak aby bez všeho skončení věčně se mučili.

XXV. O životu věčném.

Ústy vyznáváme a srdcem věříme s potěšením, že po tomto časném životě jest a na věky trvati bude život potěšený a radostný, všem v syna božího Ježíše Krista věřícím od věčnosti připravený, do kteréhož sám jednorozený syn boží skrze smrt svou a dokonalé poslušenství cestu jest připravil a bránu otevřel. A ovšem tak věříme a z srdce vyznáváme, že do tohoto věčného života nižádným jiným prostředkem nižádný přijíti nemůže ani do toho jináče než skrze samého pána Krista dojíti; jakož sám pán a spasitel nám povědíti jest ráčil, řka: „Já sem vzkříšení, cesta, a pravda a život. Kdož věří ve mne, ten má život věčný a já ho vzkřísím v nejposlednější den“. Item: „Otče, chci, kdež sem já, aby tu i služebník můj byl, a které si mi dal, žádný nevytrhne z rukou mých.“ Kteréhožto potěšitedlného života zde prvotiny docházejí toliko ti, kteříž z slova božího pravého a jistého poznání pána našeho Ježíše Krista a oučastenství ducha svatého nabývají, aby zůstávajíce v Kristu a v pravé víře, v něho i v naději neomylné zde živi jsouce, potomně v jistotě dokonalého blahoslavenství v nebeském království došli, kdežto vedle řeči apoštola: Boha tváří v tvář uzří; nebo i sám syn boží praví, Jan v 17. kap.: že to jest život věčný poznati Boha pravého a kteréhož on poslal Jezu Krista, a u téhož sv. Jana v 5, kapitole: „Amen, amen, pravím vám, kdož slovo mé slyší a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a na soud nepřijde, ale přichází z smrti do života.“ A ten věčný život jest plný a neobsáhlý nevýmluvné radosti, o čemž apoštol pověděl: že ucho neslýchalo, oko nevídalo a na srdce člověka nevstoupilo, co jest pán svým voleným připravil. Do něhož nám i všem, kteříž v samého v jednorozeného syna božího, svého spasitele, věříme, rač dopomáhati Bůh otec, kterýž s týmž synem a duchem svatým jest v trojí osobě a v jediném božství živ a kraluje na věky věkův. Amen.