Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Král času

Česká čítanka pro druhou třídu škol středních
Krkavec a liška	Král času	Rozmanitosť jazykův

Údaje o textu
Titulek:	Král času
Autor:	Božena Němcová
Zdroj:	BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. S. 171–173. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Žili jednou v malé dědině dva vlastní bratři. Starší z nich byl veliký boháč, ale při tom zlý a bezbožný. Mladšímu nebylo na statečnosť rovně v celé dědině, ale byl při tom tak chudý, že neměl mnohdykráte ani on ani rodina nic do úst. Jedenkráte, když nemohl již hladem vydržeti, šel ku svému bohatému bratru, prosit ho za kousek chleba — ale se špatnou se potázal. „Ty taký a taký,“ obořil se naň bratr, — „ještě abych takého lenocha choval!“ — I ukázal na dvéře a ven jej vystrčil.

Když ho tak nemilosrdně odbyl, šel nebožák a nevěděl, kam se obrátiti. Lačen byl, sotva nohy vlekl, a nemaje ani dostatečného oděvu, zimou se třásl. Boje se domů jíti, šel do hory. Našel tam pod hruškou napadalé plánky, a jakkoli byly tak kysely, že mu od nich zuby trnuly, byl rád, že je našel. Než pokrm ten nezahřál mu žaludku, zima jím třásla, a ostrý vítr dul po hoře. „Ach kde se já nyní poději hříšný člověk,“ naříkal si, „doma není chleba ani tepla, a bratr mě vyhnal.“ — I tu mu připadlo, že slýchal, kterak na Skleněném vrchu na věky oheň hoří. — „Půjdu tam,“ pomyslil si ubožák, „snad mi se dají zehříti, když už nic jiného člověk nemá.“ — Šel tedy.

Z daleka viděl už na Skleněném vrchu velikou vatru hořeti, a okolo vatry dvanácte mužů. — Jak ty muže spatřil, strnul, nevěda, co o nich souditi má. „Čemu se báti,“ pomyslil pak, „i tam Pán Bůh s tebou.“ — Stoupal přímo k ohni. Přišed k ohni stanul, poklonil se a pozdraviv prosil jich: „Dobří lidé. smilujte se nade mnou; jsem člověk chudobný, nikdo se o mne neobezře, ani ohně nemám. Dovolte mi se při vašem ohni zehříti.“

Všickni se po něm ohledli, a jeden pravil vážným hlasem: „Synku, sedni mezi nás, a zehřej se o některého z nás.“ — Sedl mezi ně, ohříval se o ně, ale že všickni mlčeli, i on se bál promluviti. Ale pozoroval, že si po řadě místa přeměňují; tak obešli oheň do kola; a když zase každý na tom místě se ocitnul, kde byli seděli, když nebožák k ohni přišel, tu se zdvihl z prostřed vatry stařec se šedivou bradou a hlavou plešivou a takto k chudobnému promluvil: „Člověče, netrať tu takto života, ale jdi domů, usiluj se a statečně spravuj. Naber si z tohoto uhlí, vždyť je beztoho všecko ztrávíme.“ To pověděv stařec zmizel. Těch dvanácte povstalo, nasypali chudobnému do měchu uhlí, zdvihli na plece a kázali mu, aby pospíchal domů. — Poděkoval se jim pěkně, ale vrtalo mu v hlavě, zda to uhlí měchu nepropálí, a kterak on je domů donese; než necítil pálení, a tak lehkým mu se to břímě zdálo býti, jakoby samý páper nesl. Těšil se, že budou míti alespoň v chýži teplo, když nic jiného. Sotva domů přišel, vysypal měch na krb, — ale div divoucí! Z každého uhlíčku, z každé jiskerky stal se zlatý peníz! — I nevěděl chudobný, co má radostí dělati, ani svým očím nevěřil, že ta hromada peněz jeho jest. I děkoval v duchu oněm dobrým lidem, kteří jej zbavili vší bídy.

Už tedy měl peněz dosť, až mnoho — že jim ani rady nevěděl. — I chtěl si je přece přeměřiti, aby věděl kolik jich má; poslal ženu, aby mu šla k bratrovi měřice vypůjčit. I rozesmál se bratr, řka: „Cože bídák bude v ní měřiti?“ — Žena pravila, že jim byl soused trochu žita dlužen, které jim oplatil, že si je chtí přeměřiti. Bratr nevěřil; aby se přesvědčil, co budou měřiti, namazal měřici na dně smolou, pak jí teprve bratrovi půjčil.

Mladší bratr přeměřil peníze, a bylo jich mnoho. Když doměřil, šel sám bratrovi měřici odvést, nevšimnuv si ani, že se na smole jeden peníz přilepil. Jak to starší bratr uviděl, tu hned myslil, že je bratr zbojníkem. Hned s velikým křikem do něho se pustil, nadával mu a hrozil, nepoví-li mu, odkud má tolik zlatých peněz, že jej obžaluje ze zbojnictva. — Co si měl nebožák počíti! Nechtěl se přece s bratrem rozdvojiti, tedy všecko raději mu vyrozprávěl, jak a co mu se na Skleněném vrchu stalo. —

Starší bratr měl bohatstva dosť, ale přece mladšímu toho štěstí záviděl; když si mladší krásného dobytka nakoupil, živnosť si zřídil, již s rodinou statečně a svorně spravoval, tak že si ho všickni lidé vážili, tu staršímu závisť ani pospati nedala. — I umínil si jíti také na Skleněný vrch. „Co se bratrovi zvedlo, může se zvěsti i mně,“ mínil. — Šel tedy.

Přišel také na Skleněný vrch, kde ta vatra hoří, a hned se začal k těm dvanácti, co do kola seděli, přihovárati: „Dobří lidé, dejte se mně chudobnému, pěkně vás prosím, při tom vašem ohni zehříti, nebo mě zima zdrobila, až jsem všecek skřehlý.“ — Tu mu odpoví jeden ze dvanácti: „Synku, ty’s se ve šťastnou hodinu narodil, máš bohatstva dosť, ale jsi skoupý, zlý člověk. Před námi lháti nesmíš, a že jsi lhal, za to tě trest náš nemine.“ Ohromen leknutím stál boháč mezi dvanácti; bál se jen jediného slova promluviti. — Těch dvanácte začalo zase místa přeměňovati, jeden vstal, sedl na místo druhého, ten na místo třetího, a tak místa přeměňovali, až se vypořádali všickni a každý zase na svém seděl. Tu se zdvihne opět prostřed ohně onen stařec se šedivou bradou a k boháči se obraceje, praví mu: „Zle se vodí lidem zlým. Tvůj bratr je člověk dobrý, proto jsem ho požehnal; ty jsi člověk zlý, proto trestu mého neujdeš!“ — Po těch slovech se těch dvanácte zdvihlo, jeden boháče chytil, udeřil a podal druhému, a ten udělal též tak, podal třetímu a tak kolem dále, až ten poslední podal ho starci, a ten s ním v ohni zmizel.

Druhý den hledali v dědině boháče, ale nikdo ho již nespatřil. Mladší bratr tušil, kam se asi poděl, ale mlčel o tom jako němý. —