Červenomodrý Methusalem/Zase v Pepřové uličce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zase v Pepřové uličce
Autor: Karl May
Zdroj: MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Adolf Synek, Praha, 1910
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Eichner
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Nepochopitelné, zcela nepochopitelné! Páni professoři a docenti stáli tu, vrtěli hlavami a nedovedli si přece vysvětliti neslýchané faktum, že se dnes neobjevil ani jediný posluchač. Něco takového tu ještě nebylo. Něco takového vysmívalo se dokonce i moudrosti jinak nepřekonatelného starého Ben Akiby!

A přece bylo by bývalo vysvětlení tak snadné, kdyby se byli poptali u »Listonoše z Ninive.« Věc měla prostě následující příčinu: Rozčilení akademického světa nad náhlým zmizením Methusalemovým se ponenáhlu utišilo. Pohřešovali ho sice, ale nemluvili více o tom. Tu došly z Číny dopisy na paní Steinovou a Ye-kin-liho, zprávy o šťastném průběhu dobrodružného podniknutí. Adresáti byli nadšeni a ve své radosti přerušili své dosavádní mlčení. Nyní se dozvěděli, kam odešel červenomodrý a co tam chtěl. Kdyby se to byli dříve dověděli, byli by se tomu vysmáli; jelikož však došlo vysvětlení zároveň se zprávou o zdaru, tu nebylo úžasu a slávy konce, a s napětím očekávali návrat hrdiny. Považovalo se za samozřejmé, že mu bude připraveno slavnostní uvítání.

To tušil Methusalem a aby se tomu vyhnul, dohodl se se svými soudruhy, že přijedou zcela potají a přátele své překvapí. Všichni souhlasili, také Bohumír z Bouillonu; ale potají nebyl srozuměn s tímto usnešením. Domníval se, že si zasloužil skvělého uvítání a proto obdržel dnes ráno telegrafní sluha depeši s nadpisem »Listonoš z Ninive«, jejíž doručení měl obstarati. Když hostinský rozevřel telegram, četl:

»Dnes večer desátým vlakem Methusalem zpět, čtyři pánové, tři Číňanky, dva Číňané, jeden Poločíňan a pes.

Bohumír z Bouillonu.«

Návrat jeho dvou nejlepších denních hostů naplnil hostinského tak radostným rozčilením, že nechal ihned depeši kolovati, následkem čehož se jeho rozčilení s neobyčejnou rychlostí rozšířilo na celou akademickou obec. Na přednášky nebylo ani pomyšlení. Scházeli se v »knejpách«, aby dospěli k důležitému usnesení, a brzy byli všichni provazníci města horlivě zaměstnáni výrobou slavnostních pochodní.

Methusalem netušil, jaký rozruch panoval k vůli němu tam doma. Zakoupil celý vagon druhé třídy, aby mohli pohodlně cestovati. Dámy dostaly zvláštní kupé. Oba pytle s penězi, pečlivě v pokrývkách zašněrované, spočívaly na měkkém plyši, neboť nechtěl je svěřiti nákladnímu vozu.

Tak blížil se spokojeně a ničeho netuše k domovu a vstal právě na poslední zastávce se svého místa, aby ze všech nejdříve spatřil otevřeným oknem světla v nádraží.

»Mám zapáliti dýmku? Je již nacpána,« tázal se Bohumír.

»Ano, neboť pořádek musí býti!«

Bohumír usmíval se tiše pro sebe a podal mu troubel. Degenfeld začal kouřiti. Cídič přišněroval psovi ranec na záda a dal mu do huby sklenici Methusalemovu. Pronikavé pískání, znamení zvoncem, uši trhající skřípění a vrzání kol — vlak zastavil.

»U všech čertů!« zvolal červenomodrý. »Co je to? Venku hemží se to čepicemi všech barev. Komu to má platiti?«

Ale zatím spatřili jeho hlavu. Vytrhli dvéře a z několika set hrdel zaznělo hřímavé Salve Methusala! Vytáhli ho z kupé; obklopili ho s jásotem a tlačili ho pryč. Slyšel volání jako: »Kde jsou dámy? Kde jsou pravé copy? Kde je Poločíňan? Tady je pes; pusťte ho! Vezměte pytle s sebou! U sta hromů, ty jsou těžké! Snad nejsou v nich monety?«

V mžiku hořely pochodně. Stály tu tři ekypáže. Viděl také, že přivedli zdvořile Číňanky a jednotlivě je do kočárů usadili. Chtěl se vzpírati, než marně. Hromoval, až se hory zelenaly. Hlasitý smích byl mu odpovědí a on musil se podrobiti.

Napřed hudební sbor a průvod dal se na pochod. Za hudbou dvanáct studentů s šerpami a lesklými rapíry. Za nimi cupal pes s torbou a sklenicí. Potom šel Methusalem zlostí dýmaje jako vulkán. Jemu v patách kráčel Bohumír z Bouillonu s dýmkou a oboem a veselým úsměvem v šibalském obličeji. Nyní následoval Richard se strýcem Danielem, jenž měl evropský oděv. Na to Turnerstick, v čínském kroji mandarina se skřipcem na nose a roztaženým vějířem v ruce. Bylo na něm viděti, že se také považuje za hrdinu dne. Nyní přišli Liang-ssi a Jin-tsian ve svém čínském oděvu, načež následovaly tři kočáry. Za nimi kráčelo několik nosičů, kteří nesli oba pytle a zavazadla, jež se nacházela ve voze a k nim připojil se přímo nekonečný průvod buršů s pochodněmi. Také po obou stranách triumfátorů a triumfátorek kráčeli buršové s pochodněmi.

Tak pohyboval se průvod městem, až dospěli k obydlí paní Steinové a Yen-ki-liho.

Tito dva dozvěděli se ovšem o příchodu svých milých. Stáli spolu přede dveřmi, když blížil se průvod za zvuků slavnostního pochodu. Ale tu roztrhlo se rychle pořadí toužebně očekávaných.

Pes veběhl i s rancem a sklenicí několika rychlými skoky do domu a po schodech vzhůru. Richard vrhl se s radostným hlasitým voláním do náruče matčiny. Čínští bratři kráčeli uctivými kroky k Ye-kin-limu, jehož oděv jim ho označil jako jejich otce. Degenfeld, Bohumír a Turnerstick otevřeli dvířka kočárů, aby pomohli dámám vystoupiti a dovedli je k obchodníkovi. Potom zmizely všecky tyto osoby v domě, za nimi nosiči se zavazadly. Tito poslednější vrátili se brzy zpět, prvnější ovšem nikoli.

Jakou radost a blaženost chovaly nyní tyto stěny, to mohli si na ulici zbylí snadno pomysliti. Při poslední scéně zachovali se zcela tiše. Nahrnuli se sem a mlčeli také ještě hezkou chvíli. Ale potom zaznělo, nejprve ojedinělé a pak mnohohlasé volání: »Methusalem, k oknu!« 

Bylo tak dlouho opětováno, až se červenomodrý nahoře ukázal.

»K ‚Listonoši‘!« volali na něho. »Vezmi Bohumíra sebou!«

»Dnes ne, dnes večer ne!«

»Neodejdeme dříve. Počkáme. Nebo chceš nějakou kočičinu?«

»Ztřeštění chlapi! Nuže tedy, my přijdeme.«

Svolil k tomu jenom proto, protože mu jeho jemnocit radil, aby v nynější chvíli ponechal obě šťastné rodiny samy sobě. Brzy objevil se u dveří se psem, Bohumírem a Turnerstickem, jenž se ovšem pokládal za oprávněna, aby ovace až do dna vyčerpal. Vzali je zase mezi sebe a za zvuků hudby dovedli je k »Listonoši«, jehož veliký, jasně osvětlený sál účastníky pochodňového průvodu sotva pojati mohl.

Co tam pili, zpívali, vypravovali, obdivovali a čemu se posmívali? Hm, to zůstalo po dlouhou dobu tajemstvím účastníků. Teprve za několik neděl šuškalo se tu a onde něco o proslulém Tur-ning-sti-kingovi kuongan ta-fu-tsiang s famosními koncovkami, o skřipci, jenž nikdy nechtěl na nose seděti, o talmičínském mandarinovi, jenž se všemi přítomnými pil na bratrství a přece potom na ně jednotlivě volal »mijnheer tlustý.« Co na tom pravdy, to budou věděti ti, kdož byli při tom. Faktum je, že právě v tom okamžiku, kdy pekař v Humboldtově ulici čerstvě upečené housky za okno kladl, zahnuly kolem rohu Pepřové uličky tři mužské osoby s Novofundlanďanem a po delším řinčení klíče od domu zmizely v domě, v němž měl Methusalem již po dlouhá léta svou »boudu.«

Když se octli v síni, otevřely se dvéře bytu Yekin-liho, jehož všichni obyvatelé byli ještě velice čilí, a obchodník prosil: »Pane Degenfelde, smím ještě tak pozdě prositi, abyste ke mně vešel? Vždyť jsem vás dosud ještě ani neviděl a nepozdravil!«

»Hned, milý příteli. Chci dříve však kapitána do pokoje dopraviti.«

Šušká se dále o tom, že Turnerstick vystoupil po schodech pomocí čtyřramenných nosítek, totiž na lidských ramenou, což on, stalo-li se to skutečně tak, učinil na všechen způsob jenom k vůli lepšímu pohodlí. Bylo však konstatováno, že když byl nahoře uložen do postele Bohumírovy, začal ihned notně chrápati, a když se tím probudil, zlostně vykřikl: »Nechrápat, tlustý! Chci spáting! Na bratrství, mijnheer! Fiduzit, Methusalung!«

Zůstal u svých přátel ještě celý týden, ale vyměnil hned prvního dne dlouhý čínský kabát zase za frak z Jižní Karoliny. Potom vrátil se do Hamburku, kde byla jeho loď zakotvena.

Kdo byl toho mínění, že Methusalem započne zase své každodenní, pravidelné procházky k »Listonoši«, ten zmýlil se důkladně. Ano, vycházel denně, ale jenom jednou, s Bohumírem a se psem dřívějším způsobem a v témže pořádku, ne však do staroslavné pivnice, nýbrž na osamělou promenádu. Když se ho ptali, proč zavedl tuto netušenou novotu, tu odpovídal: »Ik wil niet drinken. De lucht is hier zeer goed — nechci píti. Vzduch je zde velice dobrý.«

Ovšem že vrtěli nad tím hlavami a nechali ho po několika marných pokusech přivésti ho zase na jeho starou dráhu, klidně svou cestou kráčeti. A »de luch — vzduch« zdál se mu svědčiti znamenitě. Jeho obličej nabýval ponenáhlu světlejší barvy a nos blížil se víc a více tvaru takových nosů, které následkem nějaké »rány« červenomodře nenaběhly.

Jednomu důvěrnému soudruhu-pijanovi řekl prý: »Byl jsem bláhový. Člověk má jiné účely než pijanství, jež přece jenom ničí tělo i ducha. Nepotřebuji úřadu, neboť jsem bohat; ale chci žíti pro příklad tomu hodnému hochu, Richardu Steinovi, aby se neoctl na mých dřívějších cestách. Má se učiti dvojnásobně, poprvé své, a podruhé to, co já jsem zameškal.«

Strýc Daniel žije se svou švakrovou a jejími dětmi jako soukromník z úroků svého jmění. Methusalem bydlí u nich.

Kdo kráčí hlavní třídou, tomu padne do oka návěštní tabule zvláštního tvaru, na níž skví se firma »Liang-ssi, obchodník drogami.« Krám je pomocí známých zlatých peněz skvěle zařízen a jeho dvéře otvírají se s cinkotem téměř nepřetržitě od časného jitra až do pozdního večera.

Mèi-pao a Sim-ming, obě sestry, dostaly se do ústavu, aby se rychleji naučily německy a dostalo se jim německého vychování.

Kdo bydlí nyní, kdy uplynulo několik let, na Universitním náměstí, může denně pozorovati tři studenty, kteří jistě nezameškají žádné přednášky. Jdou vždycky ruku v ruce. Prostřední je vysoké, silné postavy; musil již překročiti třicítku. Druhý má hezký, růžolící otevřený obličej, jehož horní ret je ostíněn chmýřím jemného knírku. Třetí jeví mongolské rysy, ne však aby jejich ráz byl nápadný. Tito tři jsou Methusalem, Richard Stein a Jin-tsian. Studují o závod, oba posledně jmenovaní z horlivosti pro své budoucí povolání a první, aby jim chuti dodával. Že on, starý, také během přednášek mezi nimi, mnohem mladšími, sedí, to vyvolalo z počátku mnohý úsměv, ale jeho to nikterak nevyrušilo. Dal si čestné slovo, že jim bude svítiti jako příklad, a tak jako dostál svému slibu v Číně, tak plní také toto slovo, toto tiché

»Kong-kheon.«