Černohorci a Mahmut paša

Údaje o textu
Titulek:	Černohorci a Mahmut paša
Podtitulek:	Srbská národní píseň
Autor:	neznámý
Zdroj:	Národní listy, roč. 53, č. 121. s. 11. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	04. 05. 1913
Licence:	PD traditional
Překlad:	Josef Holeček
Licence překlad:	PD old 70
Článek je reakcí na obléhání tureckého Skadaru (dnes Shkodër v Albánii) černohorskými vojsky v letech 1912-13; Černohorci sice zvítězili, mírové podmínky velmocí je však přinutily se stáhnout. Viz Siege of Scutari (1912–1913) v anglické Wikipedii.

Vysvětlení. Bitva mezi Černohorci a skaderským vezírem Mahmudem pašou Bušatlijou udála se r. 1796 na Krusách na Černé Hoře. Je to jedna z nejdůležitějších bitev, které kdy Černá Hora svedla s Turky. Černá Hora byla již déle tří století od Skadru ohrožována. Skader, tehdy hlavní město srbské Zety, padl roku 1479 po dvouletém obléhání do rukou sultánu Mohamedu II., jenž sám dobývání řídil. Vojsko jeho bylo ohromné, 350.000. Ono nestálo pod Skadrem všechno, ale z něho pořád mohly býti doplňovány řady dobyvatelů, když prořídly. Po pádu Skadru Srbové odtud prchli do hor za Skaderským jezerem, kam už od bitvy kosovské se utíkali Srbové, kteří se nechtěli smířiti s tureckým jhem. Tak vznikla Černá Hora, dědička Zety. Ve Skadru sultán usadil pašu Bušatliju, poturčeného člena černohorské dynastie Černojevičů. Bušitlijům později dána hodnost pašů Skadersikých dědičně. Skaderští pašové byli od Cařihradu jen podle jména odvislí. Sultánům neplatili daní a vojska jím dávali jen jako spojenci. Sultánové tento volný poměr rádi trpěli proto, že skaderští pašové krutým záštím poturčenců Černou Horu pronásledovali. Černohorská dynastie Crnojevičů, zjemnělá kulturou benátskou, brzy se nasytila těchto bojů, o nichž mohla předvídati, že budou nekonečné, ne-li beznadějné. R. 1516 poslední Crnojevič opustil Černou Horu, odstěhovav se do Benátek. Černá Hora byla od té doby zůstavena samasobě. Neměla nad sebou žádné vlády a jednotliví kmenové a rodové bili se s Turky na vlastní rub a často i mezi sebou. Teprve znenáhla cetyňští vladykové stali se i světskými hlavami země, ovšem bez moci. Již i poturčenců na Černé Hoře přibývalo a zdálo se, ie společnému osudu všeho Balkánu ani Černá Hora neujde a pode jho turecké dřív či později podpadnouti musí. Na Štědrý večer r. 1700 na popud vladyky Danila všichni poturčenci rázem byli povražděni a vyhubeni. Černá Hora byla nyní uvnitř Turků prosta, ale zevně byla od nich ještě krutěji a bez ustání napadána. Teprve r. 1796 podařilo se Černohorcům poraziti Turky ve zmíněné bitvě na Krusách tak rozhodně, že odtud začíná obrat v poměru obou zápasníků. Bojem mezi Skadrem a Cetyní možno nazvati celý ten několikavěkový oddíl historie. Vzetím Skadru od Černohorců boj tento konečně dobojován. Ze stručného tohoto vysvětlení čtenář porozumí ohromnému historickému významu Skadru pro Černou Horu, i tomu, že Černá Hora nemůže Skadru vydati dobrovolně. J. H.

Milý bože, za vždy tobě díka!

Co své vojsko ztratil Mahmut paša,
Mahmut paša, vezír v Skadru bílém,
co je ztratil, válče a se bije
s malým vojskem brdsko-černohorským
při úhledné vísce Martiničů
ponad Spužem ve Bělopadličích
(valné paši zhynulo tu vojsko,
mnoho paši padlo agů, begů,
výkvět zhynul tureckého panstva,
že až těžko bylo spočítati),
paša nespí, paša nehovoří,
neklaní se Mohamedu světci,
jen se zlobí na vladyku Petra,
na mladé se hněvá Černohorce,
kteří s Petrem Brdům pomoc dali.

Udeřil se dlaní do kolena:
„Ach, co já to junák učinil jsem!
Koho se mé srdce polekalo?
Černého se polekalo mnicha!
Kdo mou sílu může poraziti,
dokud mi je kapsa peněz plna,
dokud Černá Hora zrádce chová,
kteří mého žízniví jsou zlata?
Prodají mi skalnou Horu Černou,
z Černé Hory vpadnu na přímoří,
všecko ohněm popálím a požhu
do bílého města Dubrovníka,
posadím tu bratra Ibrahima,
aby králem byl a panovníkem,
abych i já proslul na daleko.“

Paša řekl, silné vojsko sebral,
s vojskem vpadl na Dolany rovné
u Zlatice ponad Podgorice.
Odtud paša drobné psaní napsal,
psaní poslal na Cetyně rovné:
„Oj, vladyko, černohorský králi!
Z Černé Hory carský barač vyber,
přines mi jej do bílého Skadru.
Jestli mi ho, pope, nepřineseš,
proplením ti skalnou Horu Černou,
a trojím vojskem na tebe se vrhnu:
prvé vojsko půjde ku Novému,
půjde přes Nikšič a přes Grachovo;
druhé vojsko proti tobě pošlu
přes Bar bílý u siného moře,
přes Bar bílý a Pastrojeviče,
nezastaví se až na Solidle;
třetí vtrhne do tvé Hory Černé;
spálí tvoje staré monastýry,
porubá tvé mladé Černohorce,
porobí tvé mladé Černohorky;
všecko troje vojsko sestaví se
na území dože benátského;
zdrcen vzdáš se, ani nevystřele.“

Vladyka, když drobné psaní dostal,
prohlédl jej, svolal Černohorce,
přečetl jim psaní a se tázal:
„Černohorci, moji bratři milí,
sami rcete, dáme-li mu harač,
anebo se s Turkem pobijeme?“

Odvětili všichni: „Nedáme mu,
ale s Turčínem se pobijeme!“

Vladyka pak malé vojsko sebral,
sedm tisíc bylo ho, ne více,
s vojskem táhl k Malé Vilenici.
Černohorci tu se položili,
patnácte dní nehnuli se odtud.

Mahmut paša, pozvihl-li oči,
na hory-li podíval se junák,
viděl tamo vojsko černohorské,
sokoly zřel mladé Černohorce,
ani vodí hry a radovánky,
mezi sebou smějíce se mluvě:
„Kterak udeříme na vezíra?
Nemáme-liž obklíčiti pašu?“
Neškádlili Mahmut-pašu dlouho.
Přišel pátek, turecký to svátek.
Ku své zkáze pozdvihl se Mahmut
se Zlatice ponad Podgorice,
s vojskem táhl přes Čemovské pole
a dřív ještě, nežli slunce vyšlo,
útokem vzal Krusy, visku malou,
položil ji popelem a prachem.

Vladykovi stráže oznámily,
že se blíží Mahmut paša s vojskem.
Vladyka hned sešikoval vojska,
sešikoval plémě ku plemeni,
mezi nimi rozpostavil vůdce,
muže, zvyklé prachu tureckému,
boji zvyklé, boje nedočkavé.
Sešikovav, postavil se před ně
a tak mluví mladým Černohorcům:
„Černohorci, moji bratři drazí!
Víte, kterak Srby tupí Turci
od Kosova pole žalostného,
ode zrady Brankoviče Vuka,
kéž ho za to věčná stihla muka!
Jeliž která střela ukrutnější
střely, která srdce prorazila?
Ale není střely jedovaté,
ale není vražedlné zbraně,
rovné naši potupě a haně.
By k nám paša dříve nebyl vnikl
a tu naše zpozoroval sváry,
v srdce nám by nebyl zaťal spáry,
nevěděl by, kde jsou Kostělice,
aniž by se nyní Turčín chvástal,
že dá smrtnou ránu Černé Hoře,
svému koni napíti dá z moře,
a že všecko popálí a zrubá.
Černohorci, moji bratři drazí!
Důstojným se křížem požehnejte,
k bohu Kristu ruce pozdvihněte,
všichni na ráz šavle vypřáhněte,
útokem se v Turky rozežeňte —
bohu snadno zahubiti Turky.“

Vladyka tak naučil je dávno,
Černohorci dobře uposlechli,
a jak se jim přiblížili Turci,
(byliť se už dní několik bili,
semo tamo honili se polem,
živým sebe stíhajíce ohněm)
Černohorci šavle vytasili,
důstojným se křížem požehnali,
jméno Krista boha zavolali,
a již Turci paty ukázali,
běželi a divě palovali.
Černohorci k Sitnici je hnali,
tři tisíce hlav jim porubali.
Sitnice jích nezdržela v běhu.
Zahatili od břehu ji k břehu
těly svými a svých dobrých koní.
Nevyvázla ani živá duše,
pouze paša Ibrahim se spasil.
A on ani vyvázl by nebyl,
kdyby jakýs popík (bůh jej zatrať!)
nebyl vzal ho na junácké plece.
Vybraní tam pohynuli Turci
od tureckých starožitných krbův:
od Prizrenu ai Vučitrnu,
od Sjenice ai Ďakovice,
od Peči i Nového Pazaru,
od Gusině ai Kolašína,
ode Skadru, města širokého,
ai Baru, města přímořského,
Ulcínci též ostali tam všichni.
Avšak stůj a na bojiště patři!
Černohorcům, sivým sokolíkům,
krvavé jsou nohy po kolena,
krvavá jsou křídla po ramena
od rubání bohatýrů Turků.
Ejhle, onen chlapec Černohorec
(z vladykova jest on služebnictva),
na koni tam jede Mahmutově!
Ejhle, druhý chlapec, Černohorec,
ukazuje Mahmutovu hlavu!
Ejhle, třetí s puškou Mahmutovou!
Bez památky neodchází nikdo:
ten si šavli nese, onen prapor,
ten zas jede na sedlaném koni.
Zrádcům smrt i najímačům jejich!
Zastkvělo se líce Černé Hory.