Černohorci

Údaje o textu
Titulek:	Černohorci
Autor:	Prokop Chocholoušek
Zdroj:	Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 101–126. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Noc čirá spočívala na bedrech Černé Hory, svobodnou tuto Slovanů krajina v temný svůj závoj zahalujíc. Černé mraky se poháněly po nebi a dovolovaly málokdy a to jen na chvilku hvězdnaté obloze k zemi prohlednouti. Měsíc obalen chmurami potácel se od Balkánu v temnotě dráhou svou, rozsívaje po zemi světlo mystické, při kterém jen bližší předměty rozeznati lze.

Jen když někdy bázlivě ze záclony své prokouknul, bylo viděti skalnatý příkrý lem Hory Černé, úzké úžlabiny do ploché země Albánie a Hercegoviny vedoucí; tam se leskly v dálce zlatými polměsíci ozdobené minarety tureckého města Klobuka a kolem něho vykukovaly sem tam letohrady Turků zámožnějších z hustolistých zahrad, podobajíce se spíše pevnostem nežli bytům radovánek, jež podává Turku opium a láska — láska odalisek.^[1]

Při takovém měsíce problesku bylo viděti dva muže ráti se přes pole Grahovské k úžlabině do ploché země vedoucí. Byli to krásní jinoši, jakových Černá Hora každoročně na sta do boje s Turky posýlá. Nepříliš vysoké postavy, silných, mohutných údů, jimž však potřebné jemnosti a pružnosti nescházelo, by za vzor sloužiti mohli krásy mužské. Na širokých plecích houpala se každému dlouhá ručnice, za koženým pasem vykukovaly dvě bambitky a handžar se slonovou rukovětí. Mlčky kráčeli spěšným krokem přes pole až k hlubokému úvozu, z jehož každé strany vysoká skála se vypíná, se strany Černé Hory ač příkrá přece přístupná, k straně turecké ale kolmá zeď granitová.

„Nuž tu bychom byli, Jačenko! — trváš ještě v úmyslu svém?“

„Jako že nikdy nevyhasne lesk očí Zaidiných, — jen jeden z nás vystoupí na pole klobucké!“

„Tedy k dílu“ — odpoví první — „než uprchne vítězi hodina příznivá, ty v levo a já v právo. S Bohem, Jačenko!“

„S Bohem, Jefreme!“

Jačenko vystupoval po levé, Jefrem po pravé straně úvozu vzhůru.

„Jefreme,“ zvolal Jačenko zastaviv se, když několik kroků vzhůru byl vystoupil.

„Co žádáš?“ ptal se tento.

„Jeden z nás již dolů nesejde!“ praví Jačenko — „podejme si ruce, Jefreme!“

Hbitě sestoupil tento soudruhu vstříc, podali si ruce, a pohlednuvše ještě jeden na druhého, objali se. Žádný nepromluvil slova a mlčky stoupali nahoru.

Vítr rozehnal chmury, a měsíc stál na nebi jako rybí oko. I rozložily se chmury po horách a dolích, zde dlouhé gigantické stíny, tam opět skály diamantové, aneb hrady smaragdové tvoříce.

Na vrcholky hřebenaté hory dívali se Jefrem a Jačenko na tento velký, krásný výjev, pak se obrátili ke Klobuku.

„Zaido!“ zvolal Jefrem.

„Hvězdo má!“ Jačenko.

„Přísahal jsem ti přátelství až do hrobu — a slib bych splniti nemohl, pohledna na Zaidu — proto musí odstoupiti jeden z nás. Připravme se!“ zvolal Jačenko.

„Jsem připraven!“ dí Jefrem, ručnici s plecí sňav a kohoutek ohledávaje. Taktéž učinil Jačenko.

Nyní postupovali pomalu, jeden druhého pevně v oku maje, proti sobě až na pokraj hlubokého úvozu, tak že jen asi třicet kroků od sebe vzdáleni byli. I nasadili mžikem ručnice a dvě rány hučely po rovině a skákaly po skalách Černé Hory, v mnohohlasné ozvěně se opakujíce. Jačenko sklesl a zacpával si rukou ránu v prsou, z níž se krev proudem valila. Jefrem se nahnul přes svou ručnici ještě více ku předa.

„Sáhla ti kulka má na život, Jačenko?“ ptal se.

„Již nebudu více bránit Černou Horu proti běsům — dobřes trefil“ — dí Jačenko slabým hlasem. „Pozdrav Zaidu, Jefreme!“

„Pozdravím — a pozdrav mi také přátele naše, kteří padli, když jsme honili Turky u Nixichu, pozdravíš?“

„Pozdravím!“

„Jak chceš býti pohřben?“

„Zanech to popu.“

„Chceš ještě něco?“ ptal se Jefrem.

„Nic, nechejž mne samého. S Bohem a stůj v bitvě za mně, by neztratila Hora bojovníka —“ dokládal vždy slabším hlasem Jačenko, na druhou stranu se obrátiv.

„S Bohem!“ pozdravil Jefrem s jemným soucitným přízvukem, s ručnicí opět přes plece přehozenou dolů sestoupaje. Jačenko temně zastenal, vryl ruce do země a horké čelo kryl v trávě rosnaté.

Jefrem dolů sestoupiv se zastavil, nabil znova ručnici a nahoru pohleděv, kde přítel k smrti pracoval, setřel slzu s oka a kvapil úvozem na pláň přímo ke Klobuku.

Takový vládne duch Černou Horou; jest ovšem příčinou mnohého krveprolití, anto i pozůstalé k pomstě krvavé vyzývá, kterou syn po otci a vnuk po dědu dědí tak dlouho, dokud dědictví to smrtí vinníkovou aneb někoho z potomků jeho nevyhasne. Souboje jejich jsou bez zášti, beze msty, někdy zůstanou oba na místě, někdy jeden neb druhý brzy po souboji umírá: málokdy však jeden odchází neraněn z boje, i loučí se se zabitým a přijímá jeho poslední vůli, aby ji oznámil příbuzným; a raněný se rozloučí s vítězem bez hněvu, dá mu „s Bohem“ a žádá, aby bojoval za něj, by neztratila Hora bojovníka.

Tak se rozloučili Jefrem a Jačenko. Byli přátelé ode dávna; na výpravách, v boji stáli vždy podle sebe. Ve válce poslední přepadli nočního času dům Achmeta, bohatého Turka blíže Klobuku, a jali dceru jeho Zaidu, nazývanou Turků hvězdou jitřní, růží východu, miláčkem Alláhovým (Božím), hurisou prorokovou. Zaida byla krásná opravdu. Jačenko i Jefrem zamilovali ji sobě.

I Zaidě se líbili jinoši bujaří lépe, nežli opijí a vilností zpitomělé obličeje Turků. Jačenko však brzy poznal, že Jefrem přednosti došel u Zaidy, i záviděl příteli; však nedlouho trvala zášť tato, neboť otec Zaidin vtrhl, když oba přátelé vzdáleni byli, do černé Hory a odvedl si dceru zpět, určenou pro harem vezíra mostarského.

Jačenko i Jefrem vrátivše se, volali strašlivou kletbu na Achmeta, hodili ručuice přes plece a chvátali ke Klobuku, dnes — a pak skoro každou noc. Tu nabyl Jačenko přesvědčení, že miluje, nejsa milován. Žárlivost, bolest a msta zmocnily se srdce jeho. On, volný Hory syn, neznal vášně krotiti. Vida včera spočívati Zaidu na prsou Jefremových, zahořel vášní a dnes vyzval Jefrema na souboj, by se nezrušilo přátelství, jak pravil. Konec souboje známe.

Zvyklý po skalinách vlasti své skákati, přelezl Jefrem lehce vysokou zeď, zahradu i dům Achmetův vroubící, a nyní kvapil k pevně ubedněnému haremu. Okna budovy té byla zamřížena; kolem ploché střechy běželo vysoké zábradlí, které však nahoře se procházejícím vyhlídku do dálky nezbraňovalo. Jsouť tyto střechy obyčejné procházky žen Orientálů, by neviděny viděti mohly.

Na této terase stála postava ženská; její pohybování i útlost údů prozrazovaly mladost a jemnost, obličej její byl dle způsobu Orientalek hustém závojem pokryt. Stála přes zábradlí nahnuta a naslouchala každému střesku listů stromových. Tu zašustěl Jefremův lehký krok v trávě. Jefrem vystoupil z houští, ona tleskla radostně rukama a odhodila závoj s obličeje do zadu. Měsíc právě rozlil světlo své po obličeji jejím, a Černohorec se díval jako oslepen ve krásnou tvář Zaidinu; i kývala mu milenka k milosti, a Jefrem dlouho neváhaje, přistoupil ku blízké cipřiši, jejížto vrchol o terasu se podpíral. Obratnost a rychlost, s jakouž se po hladkém kmenu nahoru soukal, dosvědčovaly zřejmě, jak obvyklá mu tato cesta, po kteréž mu v náruč lásky jíti bylo.

„Miláčku, vysvoboď mne!“ zarazila Zaida výlevy lásky jeho.

„Co se ti stalo, světice má?“ zvolal Jefrem poněkud hlasitě.

„Tiše!“ šeptala Zaida. „Vezír mostarský — nechť ho Eblisa^[2] nadchne! — poslal pro mne Osmana-bega, by mne zítra zavezl do jeho haremu.“

„To se nestane!“ rozhorlil se Jefrem a tváře jeho hořely. Silněji tisknul milenku k srdci svému.

„O mé srdce!“ dí Zaida — „nestane se! Já s tebou prchnu, tvá vlasť bude mou!“

„Zaido!“ zvolal Jefrem, radosť mu nedala více promluviti.

„Již jsem všechno připravila, mám klíče od domu i od konírny —“

„Proč to?“

„Kdyby nás pronásledovali, lehčeji uprchnem: Giemza letí s větrem o závod — vem Giemzu, lehce ji poznáš, jest bílá jako sníh a oko její veselé jako gazelino.“

Jefrem se zamlčel.

„Nač přemýšlíš?“ ptá se Zaida. „Pospíchejme raději odtud!“ pobízí, Jefrema za ruku berouc.

„Zaido!“ praví tento, dívku zastaviv — „nepřijme Hora pohanku…“

Dívka zbledla, krutá bolest trhla obličejem jejím… „Allah!“ zvolala oko na jinocha upřevši, i svítila z něho nejhlubší bolest, zoufalost, smrt. „Víš co, duše má?“ šepce temně — „máš kynžal po boku, dej mi smrt — do Mostaru nepůjdu.“

Jefrem se vrhl k nohoum jejím a zlíbal ruce její. „Dej se pokřtít,“ prosil.

„Ano!“ zvolala dívka — „tvůj Bůh jest můj Bůh!“

Jefrem se vzchopil. — „Dej pozor, anděli můj!“ praví vážně. — „Musíš věřiti v Boha otce, jenž stvořil nebe i zemi —“

„O Allah! budu!“ vece dívka, ruce na prsa položíc.

„Musíš věřiti v Ježíše Krista —“ pokračuje jinoch ve vyučování mohamedánky dále.

„Budu, budu!“ jistila dívka.

„A v Ducha svatého!“ předříkává Jefrem.

„Věř, miláčku! — budu!“

„A v nejsvětější Pannu?“

„Tvá víra je má víra!“ vece dívka.

Jinoch sevřel ji v náruč. „Tak má Zaido, již nám nepřekáží nic, prchněme!“

„Ano, ano, prchněme“ — přisvědčila radostně Zaida — ale pozorně, můj milý. Škoda, že tu není Jačenko; kdes nechal přítele svého?“

„Na cestě ho naleznem!“ odpoví Jefrem trudně, přes zábradlí se vyšvihnuv. Pravicí obemknul kmen, levicí Zaidu, a tak se spouštěl dolů, dílem nohama se chytaje, dílem pravicí strom silně svíraje. Bázlivě se tulila Zaida k němu, lokte své silně okolo šíje jeho ovinuvši, a zavřela oči, by neviděla hloubku pod sebou. Šťastně se dostal Jefrem se svým drahým břemenem dolů; aby se zotavil po pracném namáhání, zůstal chvíli státi. Zaida ukryla hlavu na prsa jeho a plakala tiše.

„Co je ti, světice má?“ ptá se starostlivě Jefrem.

„Vzpomněla jsem si na otce — ale on mne chce zadat do Mostaru — proto ho opouštím… Již je má duše pokojna —“ pravila dívka, slzu s oka stírajíc; „jsem hotova tebe následovati.“

Chopila Jefrema za ruku, a nyní chvátali podle haremu do prostranného dvora. Z jedné strany se táhly dlouhé konírny, z druhé dům nádherný Achmetův a byty otroků i jiného služebnictva.

Zaida vytáhla z tuniky dva klíče, podala jeden Jefremu a okázala na konírnu.

„Nezapomeň na Giemzu bílou jako sníh —“ šeptala mu ještě jednou do ucha.

Lehkým krokem se blížil Jefrem ke konírně: pozorně zastrčil klíč a zlehka otvíral, při otvírání však vrzly dvéře a zbudily Bulhara otroka v konírně spícího.

„Kdo to?“ zvolal pacholek, svěží vánek na tváři ucítiv.

Jefrem se přitiskl ku zdi do stínu, však bystrý Bulhar ho již zahlédl.

„Hoj!“ zařval — „Černohorci!“

Více však pronésti nemohl, nebo Jefrem k němu přiskočiv, chytil ho za chřtán a dusil nešťastného otroka. Zaida přikvapila polekaná.

„Rychle!“ pravila — „otrok celý dům vyburácí.“ — Hbitě podala Jefremu na stěnách visící třemeny, a Bulhara svázav, osedlal Jefrem bílou brůnu, zatím pak Zaida hlavní vrata otevřít běžela.

„Masallah!“ bylo slyšeti hlas na dvoře — „co tropíte, otroci!“

„Chraň nás prorok!“ přiskočila vyděšená Zaida k Jefremu, který koně na dvůr vyváděl — „to můj otec!“

„Kdo to,“ volal Achmet. „Vzhůru, otroci! Chopte se ho! Stůj — kdo to?“

„Černá Hora!“ zahouknul Jefrem na koně se mrštiv, Zaidu pak k sobě posadiv uháněl ze dvora.

Ze spaní vyděšení otroci a služebníci vyběhli na nádvoří, i Osman-beg přiběhl dolů: daleko ještě slyšeli uprchlíci za sebou lomoz a pokřik, na to zazněl dusot koní je stíhajících. Giemza se snažila zasloužiti pochvaly, však pod dvojí tíží mizely brzo síly její a prostora mezi pronásledujícími a prchajícími byla vždy kratší a kratší, a když uprchlí již do úvozu Grahovského vrazili, nebyli pronásledovníci ani sto kroků více od nich vzdáleni, již viděl Jefrem, že mu nic jiného nezbývá, nežli se potýkati a zahynouti. Achmet a Osman již zajásali. Tu náhle rána s hory nad úžlabím zahučela a Achmet vykřiknuv, s koně se skácel. Pozvolna tichl lomoz pronásledujících.

„To mluvil Jačenko!“ vece Jefrem na dívku pohlédnuv, která téměř bez sebe jsouc nepozorovala, že její útěk snad otce život stál. Hlas miláčkův ji probudil. Divila se, že pronásledovníci umlkli, ba že tryskem pozorně zpátky uhánějí. „Allah!“ zvolala, „co to? — Kdo to střelil?“

Jefrem však nedával odpovědi, upřeně se díval na skálu, kde byl přítele v souboji zabil. Měsíc lil poslední své pablesky na místo to: tam klečel Jačenko, o lokte se k zemi podpíraje, v jezeru rubínů, a krev poslední kapala z prsou jeho. Ručnice ležela u jeho nohou, kterouž přítele a milenku vysvobodil, poslední sílu sebrav, díval se nyní za milenkou, však brzo doproudila jeho krev, a on k zemi se skloniv, zvolal: „Zaido!“ Smrt jej křečovitě objímala.

Zaida ulekla se, slyšíc své jméno zvolati, a pohlédnouc na skálu zděsila se: „Ha — co tam?“

„Jačenko,“ vece Jefrem koně odvrátiv.

„Jačenko!?“ zvolala dívka — „Jačenko!“ opakovala. „Umřel za nás?“

„Neptej se, Zaido!“ vece Jefrem koni uzdu popustiv.

Vladyka sídlil v Umáči, tam zaměřil ihned se svou milenkou Jefrem, ani dvorec svůj nenavštíviv. Kdokoliv je na cestě spatřil, díval se s potěšením na ně, hoši záviděli Jefremovi. Krásné hrdé dívky Černohorské záviděly Zaidě, starci pak chválili Jefrema, že si statně nevěstu vydobyl z domu nepřítelova, jak dobrému Černohorci sluší, ačkoliv matky potichmu na jinocha žehraly, že mu cizí dívka milejší domácích.

„Pane!“ předstoupil Jefrem s milenkou před vladyku, „zašel jsem si pro nevěstu do středu nepřítele, chceť býti matkou nových bojovníků, by nepodlehla Hora pode jho nevěřících.“

„Co pravíš, Jefreme?“ dí na to vladyka — „vždyť dívka je sama nevěřící.“

„Ona věří v Boha Stvořitele, Ježíše Krista, svatého Ducha a nejsvatější Pannu“ — vece Jefrem — „pop ji pokřtí vodou a naučí ji dělati kříž; co chceš více, pane?“

„Mluv, dívko“ — obrátil se vladyka k Zaidě, „jest pravda, že chceš býti pravověřící?“

„Co váš Faris^[3] věří, věřím též,“ zašeptala Zaida.

Vladyka zamyslil se. Najednou obrátil se k Jefremu — „proč jsi se rouhal pannám našim hledaje nevěstu u nepřítele?“

„Aj, pane!“ dí Jefrem horlivě — „nechtěl jsem dopřáti krásu vezíru mostarskému — pohleď sem!“ Při tom rozhrnul závoj s obličeje Zaidy, která, že poprvé na její nezakrytý obličej tolik mužských patří, se zarděla studem jako červánky. „Zdali luna krasší nad dceru Achmetovu?“

Junáci zavýskli, starci chválili krásu Zaidinu, která plačíc ukryla se na prsou Jefremových.

„Pravda, Jefreme!“ volali soubojovníci jeho — „učiň dle vůle jeho, pane!“ dotírali na vladyku, který, o blaho krajanů svých pečlivý, žalostně přemítal o následcích, jež únos míti může. Pohledna však na lid viděl, že zde opírání marné. Nesměl tedy zřejmě odmlouvati.

„Nechť mi Jefrem ještě jednu otázku zodpovídá.“

„Mluv, pane, mluv!“ tleskali Černohorci pochvalu svému vladykovi.

„Jestli paks pomyslil, Jefreme“ — obrátí se vladyka k prosebníku — „že vezír mostarský únos své nevěsty na Černé Hoře mstít bude? Jsou tvoji krajané povinni, trpěti za tebe?“

„Aj, pane!“ — dí Jefrem — „jeden za všechny a všichni za jednoho. My ubijeme Turky — ať přijdou! naděláme kořisti a naši junáci se povyrazí. Není-li pravda, bratři?“ obrátil se ke shromáždění.

„Pravda, pravda!“ jásali Černohorci — beztoho je ticho v Hoře, třeba kratochvíle!“

„Nuž tedy buďsi!“ vece konečně vladyka, „budiž volna dcera Achmetova na Černé Hoře!“ S tím odevzdal Zaidu Jefremu a udílel jí ochranu celého národa.

Jinoši si obstoupili Jefrema, dívky Zaidu, pop ji pokřtil, a ona se požehnala svatým křížem. Jefrem činil přípravy k svatbě; vladyka však přemýšlel, jak by odolal Turkům, přijdou-li se mstít.

„Pochválen budiž Bůh!“ pravil Jačenkův bratr Ivan den po Jefremově svatbě na práh světnice jeho vstoupiv.

„A Ježíš Kristus!“ děkoval Jefrem, příchozímu vstříc popošed.

„I Duch svatý!“ pokropil se Ivan vodou z kropenky u dveří visící.

„Amen!“ doložil Jefrem. „Vstup dále, Ivane, a pojez se mnou, pohostí tě žena má!“

Ivan se však s prahu nehnul a jako by pozvání neslyšel, praví: „Kde je můj bratr, Jefreme?“

Jefrem se zarazil. „Na stráni grahovské,“ — odpověděl, „padl ve spravedlivém a pravém souboji.“

„A kdo mu objednal pohřeb?“ ptal se Ivan dále.

Jefrem se zamlčel a sklopil oči; neboť pro milenku zapomněl na přítele, zastaviv ho k potravě ptákům a zvěři.

Ivan nepromluviv, odešel. Stísněnými prsy díval se za ním Jefrem, neboť věděl, co znamenala návštěva Ivanova, a přiznati se musil, že skutečně vinen jest.

Druhý den se roznášela pověst, že Jačenko nalezen s vyškubanýma očima a na polo již od zvěře ztrávený. Byl pohřben. Jefrem se zarmoutil, trpké si čině výčitky.

Brzy po pohřbu Jačenkově vstoupil kluk Ivanův do dvorce Jefremova, něco v šatu obaleného pod paždí nesa. „Můj pán se tě táže,“ praví drze k Jefremu, šat před ním rozvina a na bambitku a kynžal ukazuje — „zdali se ti nelíbí nářadí toto, jest prý to dědictví po Jačenkovi.“

„Zkusíme,“ odpověděl zamračeně Jefrem.

„Dobře!“ dí kluk, a bambitku a kynžal opět v šat zaobaliv bral se ze dvora.

„Jefrem propadl krvopomstě!“ povídali sobě sousedé ještě téhož dne; „Ivanův kluk tam byl s dědictvím!“

Od té doby minul mír z prsou Jefremových, on třásl se strachem o svou milovanou Zaidu; kdykoliv ráno vstával neb večer léhal, obával se, že Zaida do večera neb do rána bude vdovou; kdykoliv se něco přede dveřma šustlo, lekal se a chápal zbraně, po mnoho dní již ani z domu nevycházel; neb viděl Ivana ozbrojeného často obcházeti dvorec jeho. I trval pořád jako v zimničném zápalu; při tom všemožně hleděl utajiti před Zaidou příčinu jednání svého, by ji předčasně nelekal; milující ženě neušla strast chotě, mlčela však, vědouc, že každá otázka po příčině velmi zabolí Jefrema. „Eblisa stál na prahu Černé Hory při vkročení mém, já jsem to tušila!“ vzdychala často Zaida pohlednouc na Jefrema, který den ode dne chřadnul.

Vezír mostarský žádal u vladyky potrestání vrahů grahovských; vladyka však dal onu v letopisech znamenitou odpověď: „Jsem hotov potrestati vinníky, pakli se Turecko zaváže, potrestati všecky, kdož se loupeže na nás dopustili.“ S tím padl los boje, a válka mezi Turky a Černohorci sotva ukončená vypukla znova.

„Víš-li pak,“ vypravovala ochotná sousedka Zaidě, „že Černá Hora pro tebe vstala proti Turkům? Achmet padl na Grahově při tvém útěku, a vezír vypověděl Černohorcům válku.“

„Allah! Ježíši! Můj otec!“ vykřikla Zaida a jako bez smyslů letěla ku svému muži.

„Kdo zabil mého otce?“ zvolala zoufale Jefrema uchopíc.

„Jačenko!“ temně vece Jefrem.

„A ty?“ volala Zaida hlasitěji.

„Já propadl pomstě, že jsem neobstaral pohřeb Jačenkův.“ — Zaida však více neslyšela — a dlouho trvalo, nežli ji opět k životu vzkřísili.

„Můj otec!“ byla první její slova; více nepromluvila, jen rámě okolo šíje Jefremovy obvinouc plakala tiše. Tichý zármutek se rozhostil po obličeji jejím a ssál na kořenu žití jejího.

* * *

Ručnice Černohorců se ozývaly na hranicích vždy četněji a častěji; jednotlivci přepadali byty Turkův a přiháněli stáda do Hory; vezír mostarský však trávil čas přípravami, neboť uzavřel pokořiti hrdé Černohorce.

A v skutku nehrozilo snad nikdy větší nebezpečenství Hoře, jako nyní; neb nejen že vezír sám šestnácte tisíc lidu do boje proti Černohorcům povolal, spojil se s ním též paša skadarský se čtyřmi tisíci Arbanáši proti Hoře.

Vladyka Černohorský však také nelenošil; povolal celou Horu do boje a obsadil všechna do Hory příchodná místa; k Nixichu poslal 400 mužů, sám pak se postavil s větší částí Černohorců v Umáči a na horách grahovských, ačkoliv mnohou ještě ves pod horami ležící Turku ponechati musil.

„Jefrem ať obhájí s dobrovolníky Vraninu!“ vzkázal staršímu obce vladyka, dobře věda, že Jefrem srdnatostí a obezřetností nad jiné vyniká.

Sotva se v obci vyhlásilo, že Jefrem s dobrovolníky půjde bránit Vraninu, odebral se Ivan k Jefremovi, který právě se Zaidou se hádal, aby s ním nechodila: neb ona chtěla provoditi manžela svého na místo v boji jemu určené; jakmile však Ivana zahlédla, ulekla se, zakrývajíc prsa muže svého; nebo již věděla, co znamená u Černohorců krvopomsta, nevěděla však, že všecka pomsta zmizí v čas války.

Ivan se pokropil svěcenou vodou a povelebiv Trojici svatou, vstoupil do komnaty. „Turek se na nás strojí, Jefreme!“ promluví — „protož uzavřeme mezi sebou mír, dokud nepobijeme pohana!“

„Budiž!“ vece Jefrem, podanou pravici přijímaje. „Půjdeš se mnou Ivane?“

„Půjdu. Kdy hodláš vytáhnouti?“ — „Ještě dnes.“

„Dobře, připravím se!“ Odešel.

„Nevěrný muži!“ pravila Zaida. „Vychvalujíť ženy v našich haremech věrnost Slovanů — já — toho neshledávám!“

„A proč, spáso má?“ ptá se Jefrem.

„Není to pravda?“ pokračuje Zaida dále — „nepřítele svého, bratra vražedníka otce mého bereš s sebou a mě nutíš se loučiti s tebou!“

Jefrem se na chvíli zamlčel. „Půjdeš se mnou,“ rozhodl konečně, Zaidu obejmuv.

A Jefrem učinil dobře, že záhy k Vranině odtáhl; nebo druhý den již houkaly neustále ručnice Černohorců, jimi Turci taktéž odpovídali. Osman-beg vyšel s prvním oddělením vojska z Klobuku a táhl přímo ke Grahovu; čím více však se Hoře blížil, tím hustěji padaly rány Černohorců, kteří dle rozkazu nikde na odpor se nestavíce, stále ustupovali až ke Grahovci. Osman se za nimi tlačil, nedbaje, že ustupování to vojsku jeho velmi záhubné jest; nebo Černohorci po jednom, po dvou rozptýleni, obkličovali ho vždy hustěji, a Černohorec málokdy chybí. Ve Grahovci však se zdálo, jako by se usaditi chtěli, i dal Osman na tuto ves útokem hnáti. Černohorci vydrželi jen tak dlouho, dokud se ženy a děti nevystěhovaly; mužští se přidali k bojovníkům, neboť v takových případech se promění každá chýše ve tvrz, a každý, kdo zbraň unésti může, stane se bojovníkem pro vlast a rodinu svou. Nyní se opět rozprchli kolem vojska Osmanova, smrt neustále do řad jeho vysílajíce. Tak to šlo skrze Viluši, Špilu a Zagoru (Záhoří) až k Riece. Zde však se stáhli Černohorci v hustý lem okolo Osmana, tak že mu nemožno bylo dále postupovati, ano i zpáteční cestu musil si útokem dobýti. Tu počali Turci beze všeho pořádku a porůznu utíkati. Sotva dvě třetiny vojska přivedl Osman vezíru nazpět; ostatní pohřbila Hora.

Podobné nebezpečí hrozilo též Vranině a Lesendrii, kamžto paša skadarský zraky své zaměřil.

Vranina nese jméno tvrze, ačkoli s tvrzí nebo pevností žádné podoby nemá. Nízké zdi, sem tam několik náspů a příkopů jsou celá pevnost místa toho, a protož, se zdálo nemožností, místo to uchránit před mocí pašete, který se svými Arbanáši a mnohými děly na pobřeží stál, hotuje se na ostrůvek útokem hnáti.

Jefrem přehlédl dobře nebezpečenství hrozící; dal kopati nové náspy, sem tam opravovati hradby, a byl již se vším hotov, když jednou z večera pozoroval, že se Arbanáši k útoku připravují, tak že na druhý den valná práce všem nastane. Prohlížel ještě jednou všechny přípravy a každou stráž, důtklivými slovy k ostražitosti napomínaje.

„Hlídej dobře, Michale!“ pravil k strážníku na břehu východním, „a pošli uši očím na pomoc, aby se zhovadilý Turek nechlubil, že přepadl nepřipravené Černohorce!“

„Ba!“ odpověděl strážník; „na Hoře však se to lépe bojuje, kde si nepřítele vyhledati mohu, než tu, kde čekati musím, až ke mně přijde. Bude to, tuším, zítra veselá rejdovačka, Jefreme!“

V tom se ztrhl veliký hluk ve tvrzi, bylo slyšeti několik ran z ručnic, a hned na to viděl Jefrem malou loďku několika vesly hnanou přímo k táboru tureckému uháněti. V ní stál Turek, obnaženým kynžalem Vranině hroze. Jefrem v něm poznal Agu pašete. I obrátil se do tvrze, pospíchaje dovědět se, co se tam přihodilo, an mu několik Černohorců, Ivan v čele, z nízké brány vstříc vystoupilo.

„Zráda, Jefreme, zráda!“ volali jeden přes druhého.

„Kdo spáchal zrádu?“ zkřikl Jefrem. „Mluv ty, Ivane!“

„Počkej, Jefreme!“ dí Ivan. — „Jaký obyčej jsme zdědili po otcích, když někdo z nás zradí bratry své?“

„Zrádce musí umřít!“ vece Jefrem.

„Dobře!“ přisvědčil Ivan; „ale když žena jest zrádce?“

„Umře též!“ vece Jefrem. — „Je-li vdaná, povinen jest muž ženu utratit.“

„Nuže tedy se připrav, Jefreme!“ vece Ivan — „tvá žena zradila Horu Turkům! Aga, který nám utekl, byl postižen v rozmluvě s tvou ženou.“

Jefrem zavrávoral zpátky; pak se ale vzchopiv na Ivana se obořil. „Ošemetný lháři!“ zařičel a mrštil jím k zemi, byl ale hned sevřen druhými Černohorci.

„Propadl jsi soudu vladykovu!“ volali všickni, „žes sáhl rukou vražednou na bojovníka Hory v čas války! Vůdce jiný musí býti ustanoven, ty jím dále býti nemůžeš.“

Jefrem se zpamatoval. „Máte dobře, soudruzi!“ praví — „to však byla rána, která by i Horu rozviklala — protož mi odpustí Ivan.“

„Znám ceniti bolest, tvou,“ dí Ivan, „a proto budiž zapomenuto všechno.“

„Pojďte!“ zaskřípá Jefrem zuby — „a přesvědčíte se, že zákony otců znám!“

I šli hned do tvrze. Jefrem vstoupil do svého bytu. Kolem stáli Černohorci s napnutými ručnicemi, v komnatě též několik Zaidu střežilo, nebo svázati se nemůže volná Černohorka, právo to náleží jen manželi a u svobodných vladykovi.

Již se velmi setmělo, skrovná lampa osvěcovala dosti temně komnatu vůdce černohorského. Vzadu stála o zeď podepřená Zaida sklíčená, neboť nevěděla, co s ní se díti bude.

„Jefreme!“ zvolala radostně, muže svého vstupujícího zočivši.

Jefrem se bolestně odvrátil. — „Co to?“ ulekla se Zaida.

„Ano, co to, nešťastná!“ pravil Jefrem a hlas jeho se třásl jako klinkání umíráčku — „zradilas život svůj zrádou své nové vlasti! Mluv, co tu chtěl aga turecký?“

„Nemohu a nesmím!“

„Nevděčná! Čím zasloužila Hora nevděku tvého?“ vece Jefrem.

„Nehrozí tobě bratr Jačenkův smrtí? On tedy nesmí žíti — ať i Hora zhyne, jen když ty mně ostaneš, a to bylo, oč jsem s agou jednala.“

„Toť hrozné!“ zvolali přístojící Černohorci — „ať umře!“

„Tiše!“ zahřměl Jefrem, „nemluvte do práva soudcova!“ — Černohorci umlkli a odstoupili uctivě zpátky. Jefrem přešel několikráte u vnitřním boji komnatu, pak stanuv před ženou, pravil: „Zaido!“ hlasem, v němžto celá jeho láska planula.

„Můj Bože!“ vzdychla u vytržení Zaida, a hlas její projel duši Jefremovu.

„Musíš umřít!“ vece on k zmužilosti se namáhaje.

„Tak mi povídali,“ dí Zaida polohlasitě — „a myslíš i ty, že musím?“

„Musíš, Zaido, musíš“ — opakuje Jefrem — „a sice mou rukou!“

„Tvou rukou?“ podiví se Zaida — „ach Bože, toť se bude sladce umírati!“ — A na prsa se mu vrhnouc, ptala se tiše, jako v milostném laškování; „A kdy mne zabiješ?“

Jefremovi se zdálo, že mu srdce pukne, i Černohorci se dívali soucitně přes ručnice nahnuti.

„Nelítostní otcové! nelidský zákone!“ zvolá Jefrem zoufale, a divoce vytrhnuv kynžal naměřil na srdce její; Zaida však mu zachytila ruku: „Ne tak, miláčku!“ pravila; „s klidnou myslí musíš mi otevříti věčnosti bránu. Hle! já jsem tě milovala, ne jako dívky vaše, hrdým srdcem, ale oddána jsem ti byla jako pánu, jako Bohu svému — pro tebe jsem opustila otce, pro tebe jsem ho vehnala ve smrt, srdce mé krvácelo ovšem, ale vědomí, že ty pro mne ještě žiješ, zacelilo ránu tu opět — a nyní bych měla i tebe ztratit, já, již nepozůstalo na světě ničeho, což by mě na bídnou hmotu tu poutalo — tu jsem se odhodlala k nejhoršímu, a tvou Horu jsem zradila. Já nebyla vychována mezi dívkami vašimi, a proto se nemohu srovnati s poměry vašimi. A nyní, Jefreme, měj se dobře, nedej mi dlouho čekati na sebe!“ zašeptala, úžeji se k němu vinouc.

„Turek ti nedá dlouho na mne čekati!“ vece Jefrem zkormouceně.

„O nikoliv!“ dí Zaida, „paša mi slíbil, že potra Černohorce zachová tebe, jen když Vraninu vydobude.“

„Umři tedy, nešťastná zrádkyně, dle zákonu!“ praví Jefrem, Zaidu na prsa svá strhnuv a kynžal naměřiv.

„Tak, miláčku!“ zavěsila se Zaida na ústa jeho.

„S tímto políbením se loučím se světem.“

V tom máchnul Jefrem a červený tok vyskočil ze srdce Zaidina. Tato ani nezalkla, jen Jefrem cítil křečovité stisknutí ruky její, i držel ji v náručí svém, neodvratně na sršící pramínek krve se dívaje; kynžal mu vypadl z ruky. Pak k Černohorcům se obrátiv, pravil: „Upokojeny budou stíny otců!“ hlasem na oko lhostejným, jakýmž ale mluvíváme, když již vše pro nás ztraceno.

Černohorci ale neodpovídali, klečeli kolem a modlili se hlasitě „Otče náš!“ třikráte opakujíce: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům!“ Pak vstali a nemluvíce odešli tichým krokem.

„Tak, nevěsto má!“ pravil Jefrem, o samotě zsinalá ústa Zaidina líbaje. „Purpurový vínek ti upletla Hora na rakev, tvůj Jefrem ustele ti hrob v rumu Vraniny!“

Položil Zaidu na zem a jako šílený se smál, vida popelavý šat její na rudo krví zbarvený. „Tak, tak, toť jsi sobě nepomyslila, že tak velebně se světa půjdeš — ale tys žena Černohorce, a smrt naše bývá krásná jako Hora!“ A k ní pokleknuv, rovnal dlouhé vlasy její, nebo jí nadzvedal hlavu, by se neotlačila.

Noc již svinovala černé perutě své, a v třepetání jejich prorazila k zemi některá jitra zář. Jefrem se ještě obíral s mrtvolou ženy své — tu zahoukly rány z ručnic strážníků a Ivan vstoupil do komnaty.

„Vzhůru, Jefreme!“ pravil — „Hora volá! Turci ženou útokem!“

Jefrem ho neslyšel.

„Vstávej, Černohorče,“ přistoupil blíže a zatřásl ním — „ať zazpíváme pohřební píseň Zaidě!“

To účinkovalo. Jefrem vyskočil — hrůza! jak se změnil za tu jednu noc! Obličej bledý, oko krví zalité, podobal se levhartu, z řetězu na lup puštěnému.

Již houkaly odměřené střely ranním větrem a Jefrem pohleděv oknem, spatřil celou mořskou úžinu čluny tureckými pokrytou.

„Jsou tu, Zaido, jsou tu hosté na pohřeb tvůj — však my je přivítáme!“

A mrtvolu její překročiv, kvapil ku břehu.

„Allah! Allah!“ skákali Turci z loděk; Černohorci opodál stojíce, vystřelili do nich, mnoho jich padlo, druzí však opijem zpití hnali se ku předu. V tom přikvapil Jefrem, a již byl opět vůdce krvežíznivý, nešetře života lidského.

Paša sám řídil pluky své; darmo však hledal Jefrem agu, který toho samého dne Lesendrii dobýval a dobyl.

„Již je čas!“ zvolal Jefrem, vida Turky v hromadě — „Zaido!“ rozkřikl se hlasitěji a hnal ku předu.

„Černá Hora!“ volali Černohorci na Turky se oboříce, tito však vydrželi útok jejich, a nyní nastala krutá seč mezi dvěma sty rekovných Černohorců a skoro osmnácti sty zpitých Arbanášů. Strašlivě rubal Jefrem handžarem hlavy Turků, které již hrůzný pohled jeho porážel; jako duch smrti se vztekal po bojišti a pouhá jeho přítomnost postačovala, aby Turci couvali; i nemohli déle vydržeti, a když skoro tři hodiny byli válčili, ustupovali ku člunům zpět; nedobyl paša 17. září Vraniny.

Lépe se dařilo jeho agovi u Lesendrie, kde žádný Jefrem smrt Zaidinu nemstil.

Černohorci valně ztenčení si podávali na bojišti krvavé ruce, k vítězství si štěstí přejíce, při tom ale pohlíželi se zaroseným okem po bojišti, po padlých bratřích svých, kteří mezi mrtvolami Turků jako bouří sklácené duby v hustém roští leželi, a tu čítali bolestně skrovný počet pozůstalých. Jefrem však si toho nevšímal; když Turci již tak daleko vzdáleni byli, že kulka k nim nedosahovala, hodil ručnici přes rameno a ani krev s obličeje nesetřev, kvapil do komnaty a zde se opět obíral s mrtvolou Zaidinou. Černohorci ho nevytrhovali, vrátivše se tiše do tvrze, by sobě pohověli po slavné práci.

Paša však jim nedal dlouho hověti; nebo přitáhnuv k sobě vojsko agy svého, které bylo Lesendrie dobylo, a obklopiv ostrůvek prámy, poručil z děl na chatrnou tvrzku stříleti. Hradby a bídné stavení hrčely dolů, a 18. září zbyla z Vraniny hromada rumu; nestáloť krom bytu Jefremova žádné stavení více, a i toto bylo již velmi poroucháno. Jefrem, zdálo se, že nevidí záhubu kolem sebe; ale činiltě vskutku přípravy.

K polednímu se pěnilo moře pod veslem nesčíslných člunů, na kterých se Arbanáši k Vranině plavili; tu políbil Jefrem poslednikráte ústa Zaidina, položil hlava její na kupu slámy a podpálil stavení. „Nuže, bratři!“ pravil, mezi Černohorce vstoupiv — „již nám hoří svíce pohřební!“

„Ano“, vece Ivan, na množství blížících se Turkův ukazuje — „této moci neodoláme!“

„Plnili jsme povinnosti,“ dí Jefrem, „jako dobří Černohorci — a tak umřeme! Pamatujte, aby pohan nedostal žádného z nás živého!“

Turci přistáli ku břehu a stavěli se v šiky; tiše je očekávali Černohorci. První oddělení vedl aga, i obořil se mocně na hrstku chrabrých Slovanů; ale vojsko jeho se rozrazilo jako na ostrém klínu.

„Svůdníče!“ zařval Jefrem, agu spatřiv, a hnal se davem k němu. „Umři, bídníče!“ zvolal jej dostihnuv, a již mu srubnul hlavu handžarem; ale v tu samu chvíli klesl i on, kulkou od zadu prohnán.

Dlouho ještě bránili se Černohorci, padal jeden po druhém, až jich jen devět na živě zůstalo a to ranami posetých. Tyto dal bídný Turek k oslavě vítězství svého pověsiti; bylo to však vítězství desíti proti jedinému — vítězství tak krušné, že by se právem krutou porážkou nazvati mohlo. I zhrozil se paša dále bojovati s Černou Horou a usiloval, aby vezír pokoj uzavřel, k čemu se tento dříve nakloniti nechtěl, až i sám šest dní na to u Grahovce porážku utrpěl.

A tak vyšli Černohorci opět, ačkoli Vraninu a Lesendrii ztratili, jakožto vítězové z boje tohoto, který jim z počátku záhubou hrozil.

---

1. Odalisky — otrokyně turecké.
2. Eblisa — zlý duch, čert.
3. Faris — hrdina, rek.