Čechové v Prusích/V

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Čechové v Prusích
Podtitulek: V
Autor: Jan z Hvězdy
Zdroj: Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 74–78.
Licence: PD old 70

Plaše ubíhaly děvy před roznícenými vítězy ve sklepy podzemní, Irtu však nebylo nikde spatřiti, až pak rodina Valdštýnova, s ostatními drancovníky vypátrala vchod ku prostranné jeskyni podzemní. V nejzazším konci temné kobky plápolal oheň rudý na stole obětním. Podobizna kovová boha Perkůna skvěla se nad ním, jsouc ozářena ohněm u pat jejích zaníceným. Tvář boha jakoby zlostí rozpálená, rozesílala kolem tajemnou hrůzu. Na hlavě skvěla se koruna plamenná, od kozí brady se vlnily různo černé vousy. Na obětnici posavad chlípěla krev zvěře i lidí, jemu na úctu pobitých. Pod stupněmi kamennými prýštil se pramen posvátný, jenžto středem tmavé jeskyně své tiché vyváděl proudy. Před modlou ležela s roztaženými údy žena mladá, jako mrtvá; jen chvilkami potrhoval běsný vztek jejími žilami, krví naběhlými. Zaslechši třesk zbraně a hřmotné kroky blížících se hubitelů, vzchopila se vážně se země a obrátivši přísnou tvář k odvážlivcům, hrdě očekávala příchod smělců. A sotva pokročili rytíři blíže, tu Irta (bylať to ona) v zoufanlivém vzteku točila zářícím prstenem ku všem čtyřem úhlům, vzývajíc na pomoc duchy služebné a rozkazujíc takto zpěvem čarovným:

Sluhové
      Věrní!
Duchové
      Černí!
Slova znamenejte,
Ku pomoci spějte!
      Ven ze země,
      Noční plémě!
Ven vy z vody,
Luzné rody!
V ohni, kouři
Ať to bouří,
      A v povětří
      Ať to větří!

A stěny skalní počaly se hýbati, a z nich vystupovaly příšery žluté, hnusní trpaslíci a opice ohyzdné, oči malé na cizince vyvalujíce a mezi sebou frašně se protáčejíce. I potok skalní najednou obživl. V siném proudu jeho šplechtaly se netvory šupinaté; z vln vytápěli se raci a pavouci zelenočerní, náramná klepeta svá jakoby k chycení lupu široko roztahujíce. Oheň obětní praskaje a syče plil ze sebe lesknavé ještěrky a barevné ohnižily, jenž obratně v plamenu se potápějíce, veselé tropili rejdy. Ba i nahoře pod klenutím šustilo ptactvo šeré, křídlama netopýrovýma nad hlavami užaslých rytířů potřepávajíc. Pro strach i hrůzu neosmělil se žádný z místa. Jako zkamenělí stáli tu i nejudatnější bobatýrové, s trnutím dívajíce se na rejdy duchů.

Přízraků a hrůzy přibývalo vždy více; jen Irta stála pevně v bouři živlů, s tváří vítěznou na pobledlé vojíny pohlížejíc. V tom se tu octnul biskup Brůno ve průvodu Raldovu. Znamenal se křížem a v tom se rozplašily mrákotné obludy. Trpaslíky pohltila země, pramen se klidně po jeskyni vlekl, plamen na obětnici pohasl, vítr se utišil, a Irta zklesla ve mdlobu těžkou, co v lůno smrti studené. Bílá tvář její zesinavěla, hvězdy očí pohasly, všecka síla životní ji opustila. Tudíž biskup přikročiv sňal jí s prstu kroužek čarovný, jenž sykotem v pouhý dým se rozplynuv, vyletěl hřmotně ze skály.

„Ha!“ vzkřikl Raldo, „teď patrně poznávám, že moc bůžků těchto lichých rovná se dýmu, jemuž před září Boba křesťanského ustoupiti dlužno! Dolů, Perkůne bezevládný, s postavce skvostného! Postup místa svého Bohu mocnějšímu!“ A prodrav se až k samé obětnici, litinu Perkůnovu smělou rukou svrhl v tok skalní.

Mezi tím pečováno o Irtu, kterážto posud jako bez duše v těžkých ležela mdlobách. Konečně potrhla zrakoma; zpřímivši se pomocí rytířů poznenáhla, jako vyjevená pohlížela brzy na vojíny, brzy na stůl obětní, nemohouc sobě náhlou proměnu věcí a nevážné zkácení sochy Perkůnovy nijak vysvětliti. Tu se laskavě k ní sklonil biskup Brůno a nazývaje ji sestrou bloudící, mírně ji přimlouval, aby odřekši se bohů křivých, hledala milosť za předešlá poblouzení u paty kříže. Bledá, třesouc se po celém těle, bez odporu nechala se vyvésti z temné jeskyně na náhradí. Stěží větřík, pobořenými zděmi vanoucí, přivedl ji zase k sobě. Po chvíli pak si hluboce oddechla, a slzy si očima klestily dráhu. „Dobré to znamení!“ zvolal zbožný Brůno; „neboť slzami kanoucími vrací se něžnosť ženská do prsou, bludem a náruživostmi divoce pobouřených.“

Zatím přivlekli i Rinvala obsypaného ranami, z nichž bohatýrská krev hojnými proudy se prýštila. On mračivě hleděl před sebe, jakoby rány byly překonaly toliko sílu těla, nikoli pak ducha jeho chrabrého. V tom spatřil Irtu. Jejich oči setkaly se v želu náramném, a snad nikdy nebyli tito dva snoubenci stejnějšího smyšlení, jako právě v tuto dobu tesknou. Než nebylo kdy vyjadřováním citů vnitřních se zabývati, neboť již hořel hrad, dle rozkazu vůdcova ze čtyř úhlů zanícený, a mohutné trámy již praskaly nad hlavami. Tu teprv přiběhly panny, kteréž se byly z bázně před násilím bojovníků ve sklepy ukryly. Ve zmatku jedny k nohám Irtiným padaly, jiné spínajíce ruce, vojíny úpěnlivě prosily o smilování.

Všecky vzal Brůno pod svou ochranu a veškerý zástup, opustiv hořící hrad, chvátal k českému táboru.