Čechové v Prusích/III

Čechové v Prusích Jan z Hvězdy
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	Čechové v Prusích
Podtitulek:	III
Autor:	Jan z Hvězdy
Zdroj:	Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 63–71. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V tmavé úzké věži procitl Milota z těžkých mdlob. Kdykoli se snažil povstati, pokaždé sklesl zpět na vlhké lůžko, neboť palčivá zimnice potřásala žilami jeho. Ohledávaje těžkou hlavu a oči krví zalité protíraje, povzdechl sobě: „Zde tedy, mladý orle, skončen smělý tvůj let? zde za mříží, smrtí neslavnou máš pojíti?! O že mě nepohřbil věrný kůň pod tíží těla svého, abych aspoň pod nebeskou jasnou oblohou své oči na věky byl zavřel! — Můj dobrý otče! O že jsem neuposlechl rady tvé, před zkázou mne vystříhající! Ach, mne zajatého více trápí bolestný tvůj nářek, než vlastní neštěstí.“

Mrákotná mdloba, zmocnivši se opět smyslů jeho, přetrhla teskné toto rozjímání. Procitnuv podruhé, cítil že krev již volněj mu probíhá tělem, jenom že pro slabosť údů nebylo lze mu posud se země povstati. Rány jeho byly vymyté a pečlivě obvázané. Opodál lůžka stála bledá panna s lampou v ruce, v zamyšlení pohřížená. Její modré oči, upjaté na jinocha, jevily útrpnosť a dobrotu duše. Dlouho hleděla vlídně na mládce, až pak obrátivši se spěšně, zmizela úzkou šíjí v prohlubeň věže. Žasnoucí Milota zpamatovav se, zaslechl ještě šustěti po zemi dlouhé roucho její, spanilého však úkazu již tu nebylo. „Anděli nebeský!“ zvolal nemocný mládenec, „neboli oslavený duchu matky mé! Tvá milostná tvář jest mi povědomá z časů dětinských. Tak mile usmíval se na mne obraz tvůj v síni otcovské. Právě těma andělskýma očima zírávala na mne nebožka máť, právě tak živě upřeně, jakoby každé chvíle chtěla vystoupiti ze zlatého rámce, by mne k srdci mateřskému přivinula.“

I zabral se v myšlenkách do snů krásné minulosti, do let růžené mladosti. V tom blahoteskném vzpomínání přijal jej sílící spánek v náručí své. Tuť ve snách opět vstoupila před jeho duši bledá, sličná postava neznámé panny. Rozpjav ruce, by zachytil aspoň lem jejího dlouhého roucha, procitl a mna si sen s očí, neviděl před sebou nic jiného než kamenný sloupec, na němžto řetězy, jimiž spoután byl, chřestily. Smutně sklonil jinoch hlavu na sloup a hluboké vzdechy draly se z mladých prsou. V tom vrzne závora, — a předmět jeho sna stál životně před ním. Němě upíral jinoch očí svých na pannu, spoutané toliko ruce prosebně k ní zdvihaje; ona pak odhodlavši se pojala jej za ruku. I cítil, jak se ruka její v ruce jeho třese, cítil teplou krev v žilách jejích, a podívav se jí nesměle do jasných očí seznal, že to děva smrtelná, nikoli bytosť z jiné říše, jak se byl posaváde domníval. Nepromluvila sice, ale velká slza zachvěla se jí v modrém oku. „Kdo jsi?“ zvolal jinoch, ruku její pevně k tlukoucímu srdci tiskna.

„Netaž se,“ pravila ona; „měj dosti na tom, že slabá ruka má tebe z náručí smrti vytrhnouti hodlá. Cítíš tolik síly v sobě, abys mě následovati mohl?“

„Až do končin země!“ odvece jinoch. „Síla má roste každým okamžením, kterým se do tvých andělských očí dívám.“

„Nech řečí zbytečných,“ zašeptala panna; „doba je příhodná, vzchop se a pojď!“

„Mohu-li pak v řetězích?“ pravil jatý jinoch. „Ruce i nohy mé jsou ukovány ke sloupu.“

„Blaze nám,“ odvece dívka šeptem, „nebudeme-li míti větších překážek překonati!“

A v tom odepjavši vězni řetězy s obratnou rychlostí, bez meškání spěchala k úzké šíji, od jinocha jsouc následována.

Dlouho kráčeli potmě, ani slova na sebe nepromluvíce. Milotovi bylo teskno u srdce. „Kam mne uvádíš mrákotou noční? Brzo-li vykročíme z očarného bludiště tohoto? — Dívko, kdo jsi, že se mne tak pečlivě ujímáš?“ Tak se Milota chvilkami tázal; ale panna neodpovídala, vždy rychlejším krokem ku předu chvátajíc.

Posléze zablesklo se světlo v dálí, ale bledé a šeré. Byl to svit luny, osvěcující východ ze tmavé šíje. Posledním krokem z úzké jeskyně spadla i vazba ze rtů dívčiných. „Největší nebezpečenství, díky bohům! již jsme přestáli. Nyní jsme na svobodě!“ A v tom zařehtali koně na blízku. Polekaný Milota trhna sebou bezděčně pravicí sáhl po levém boku, kdež jeho dobrý meč visíval; ale panna zpozorovavši úsilné hnutí toto ihned vyvedla jej z omylu, řkouc: „Šetřiž bujarosti k potřebě další! Dobří vranci větří přítomnosť mou. Za tímto křovím zajisté stojí.“

A vskutku stáli za hustým křovím dva vranci uvázaní k dubu, jako beránkové hlavama k sobě. Spatřivše děvu vypínali radostně krky, jakoby ji vítati chtěli. Kterážto odvázavši je velela mládci vsednouti na jednoho, sama pak na druhého obratně se vyšinuvši, obojí uzdy se zmocnila. Na dané znamení pustili se koně lesem. S podivením patřil jinoch na průvodkyni svou, jelikož bledý měsíc, sličný obličej její osvěcující, i postavu její čarovnou jakousi půvabností přiodíval. Noční vítr pohazoval jejími dlouhými kadeřemi, a bílé roucho její skvělo se na vraném koni jako padlý sníh.

Jinochovi bylo jakoby jel podle ducha pobludného. Teskná nejistota prorývala útrobu jeho, takže ani neosmělil se promluviti na pannu po něm se ohlížející. Mlčení tajemné, kteréž nedávno ve tmavém průchodu tak přísně byla zachovávala, musilo jí nyní pod jasným nebem býti traplivé, neboť náhle potrhla koněm mládcovým, a když tento jako ze sna procitnuv v sedle zavrávoral, takováto mezi nima rozvinula se rozmluva. „Divno mi,“ vece děva, „že vyschl pojednou proud řeči tvé, an jsi mne prvé samými otázkami mučil.“

„Kohožby přísné mlčení tvé,“ odpoví jinoch, „ode všeho dalšího dotazování nebylo odstrašilo? — a ani nevím, kdo jsi, panno krásná a kam mne vedeš? Netážu se proto, jakobych neměl důvěrnosti k tobě, ale jesti mi podivně kol srdce, asi tak jako plavci na moři siném, slouchajícímu líbezné písně mořských panen, o kterých jsem nejednu báchorku za dětinství slýchával.“

„Jaké jsou to panny?“ táže se děva zvědavě.

„Slujíť plavcům Sirény. Po pás prý panny jsou sličné, od pasu ale ryby potvorné, a zpívají tak líbezně a vábně, že ubozí plavci zapomenouce pro zpěv na celý svět, bezděčně za nimi jisté smrti vstříc veslují.“

„Avšak mne jsi ještě neslyšel zpívati,“ vece s libým úsměvem děva.

„Tedy jest mi,“ přejme jinoch žertovnou řeč, „patřím-li do jasných zraků tvých, jako chodci v poli širém, za svodnými bludičkami úsilně pospíchajícímu. — Ale ne, ne! jesti mi přece docela jináče!“

„Chceš mne zlobiti? Budiž! Přítomnosť má nebude již dlouho tebe obtěžovati. Konce lesa musíme brzy dojeti; pak se rozejdeme. Tábor rytířů křesťanských nemůže býti vzdálený. Šťastně-li tam se dostaneš, jsi v bezpečnosti.“

„Odpusť!“ vece Milota jemně. „Vděčně zajisté uznávám péči tvou o mne, avšak i z řeči tvé patrno, že se z úmyslu otázkám mým vyhýbáš. Aspoň jméno ochranitelkyně své žádal jsem sobě zvěděti, abych je zachoval v prsech vděčných na věčnou památku.“

„Čemu bych je tajila před tebou? Jsemť Vela, rodná sestra Irty pověstné, jenž u lidu vůkolního co věštkyně věhlasná u veliké jest vážnosti. Chovajíc tebe na hradě u vězení tuhém, chtěla mladou krev tvou obětovati černobohům. Jednak útrpnosť, jednak hnutí neznámé pudilo mne k činu odvážlivému, k vysvobození tvému. To však se musilo kvapně a bez rozpaků státi; neboť Irta s vyvedením zámyslů svých nemeškává. Že tebe tak daleko vyprovázím, toho tvá i má bezpečnosť požaduje.“

„Nuže tedy zůstaň při mně! Pravice má tě bude chrániti, dokud poslední krůpěj krve v ní bude.“

„0 mne se neboj! Pamatuj raději na sebe. V okolí hradu panenského nejsi bezpečen životem svým.“

Tichá rozmluva tato najednou přerušena byla zvoláním Milotovým: „Slyš, co to za hluk na blízku? Nemýlím-li se, je to dusot koní?“ Dusot koňstva se blížil, hroty dlouhých dřevců zableskly se mezi větvím, a četný zástup oděnců projevil se nyní zrakům utečenců.

„Běda!“ zkřikla děva hlasem úzkostným, „jsme ztraceni! Můj strýc to, mocný Raldo!“

Z křiknutí to bylo příčinou, že vůdce tlupy ostřeji pobodl koně svého, a ve mžiku ocítili se utečenci u prostřed zbrojného zástupu. Divoce koulel zrakoma Raldo, uzřev ve průvodu mladého cizince tetku svou, která darmo ukrývala tvář pobledlou v závoj řásný; ostrovidného pohana nebylo lze oklamati. „Ha, ty hrdličko tichá!“ zařval, „proto-lis opustila hnízdo skalní, abys ulítla s mladým jestřábem? Oběma vám postříhám smělá křídla!“

„0 že se v pravici mé neleskne ocel, bych aspoň se ctí vydechnouti mohl nešťastný život svůj!“ Tak vzdychal Milota, když oděnci Raldovi mu ruce vázali.

„Zpátky na hrad!“ řičel pohan rozsápaný, a zástup jeho dal se do skoku, dvé zajatých s divým úsměchem žena před sebou. Teskně sklonil hrdinný jinoch hlavu k sedlu, jsa přesvědčen, že jede do náručí smrti nejen jisté, alebrž i mukyplné. Z jasných však očí Veliných vysvítal čistý duše poklid. Byloť jakoby s opovržením hleděla na vazby svírající útlé její údy, a jediné pohlednutí na pannu dodalo Milotovi opět nové síly. Zpřímil opět hlavu zkleslou i zíral směle ku strmícím z lesa baštám hradu panenského, ve kterém za krátký čas mu bylo zhynouti.

Již skoro dojížděli hradu, tu nenadále, jako blesk z čista jasná vyřítí se ze zálohy pluk křesťanských rytířů. V okamžení z obou stran zadrnčí luky, nad hlavami třpytí se meče, ráz rázem padají těžké rány, a jiskry srší od ocelových lbic po temných štítech k zemi. Jako rozkacený tygr bojoval Raldo. Jeho dlouhý meč kosil hlavy dotírajících naň křesťanů, jako když krupobitný déšť zlaté klásky nemilosrdně k zemi sráží. Daleko přesahal silnou pravicí v řady křesťanské, ba i válečný kůň jeho bujným plesem skákal po mrtvolách v divokém tanci.

Zajatí křesťané, jsouce v středu chumele, téměř nic o boji nezvěděli, jen že strašlivé znění štítů oznamovalo jim úsilný odboj zběsilých pohanů. Dlouho trnuli v nejistém očekávání, která strana zvítězí; neboť mužně stáli pohané jako stěna vedle sebe, a jako prudký vítr zapírali se do jejich řad udatní křesťané.

Najednou bylo slyšeti mocný pád a bolestné zařvání, jako z poslední síly, a pohané ustupují ve hrozném zmatku. Mocně tlouklo Milotovi srdce v prsech, kojené nadějí brzkého vysvobození. Zástup, jenž posud zajaté pilně byl střežil, kvapně se rozstoupiv, hledal v útěku zachránění života, jiný zástup je obklíčil a — o radosti nevýmluvné! — mládec užaslý ležel na prsech šedivého otce, ohlušen jsa vítavým hlaholem svých bratří. „Otče! — synu! — bratře!“ zněli teď pomíšení hlasové v blahém plesání, an opodál nejemně k vítání tomuto přizvukovala strašlivá kletba chroptícího Ralda, jenžto leže pod tíží koně svého darmo se namáhal vychrliti z těla mstivou duši.

Teprv když ples radostného shledání znenáhla se umírnil, ohlídli se po Vele, kterážto v truchlení bolestném pohřížená skláněla se k tělu svého strýce, krvácejícího a zoufanlivě pod vlastním koněm se svíjejícího. Velkodušný Valdštýn velel vojínům, aby bedlivě opatřili rány Raldovy. Užaslý Prus díval se nevrle ochotným přísluhám těmto. Když pak mu hlava hedvábným obvázána pásem, zdálo se, že lví zuřivosť jeho ustává. Vloživše jej na krotkého koně, všichni pospolu se ubírali k táboru křesťanskému.