H. C. Andersena Povídky a báchorky/Čápové

H. C. Andersena Povídky a báchorky
Sousedé	Čápové	Vodní panna

Údaje o textu
Titulek:	Čápové
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Storkene
Zdroj:	H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 74–78. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70
S drobnými změnami vyšlo též v J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 104–109.

Na posledním domku jedné vesnice bylo čápí hnízdo. Tam seděla matka čápů u svých čtyř mladých, které již hlavy s malými černými zobáky, neboť ty jim ježte nezčervenaly, z hnízda vystrkovaly. Nedaleko hnízda stál na hřebeně střechy hrdě a napnutě otec mladých čápů; jednu nohu schoval do křídel, aby tak docela nezahálel, když stál na stráži. Přál si, aby každý myslil, že jest ze dřeva vyřezaný: proto tak zticha stál a rozjímal.

„Aha, toť jistě po pansku vyhlíží, když moje paní stráž u hnízda má,“ myslil sobě; „lidé nemohou přece vědět, že jsem její muž; domnívají se skutečně, že jsem ustanoven na stráž, a to vypadá po pansku!“ A nepřestával státi na jedné noze.

Dole na ulici hrály si děti, a když spatřily čápa na jedné noze stojícího, začal jeden z rozpustilých chlapců zpívati starou píseň o čápech, ku kteréž ostatní přizvukovali. Ale čáp na střeže nemohl si celou pamatovati, protože nedával na takový křiklavý zpěv pozor, mělť důležitější myšlenky v hlavě. A uličníci zpívali:

„Čápe, čápe! čápice
sedí jako slepice —
nestůj proto na noze
jako husa v ouvoze!

Jedno mládě již věší,
a to druhé prý straší —
třetí smaží na rožni
aby měla pečeni!“

„Slyš jenom, co ty děti zpívají!“ pravilo nejmladší z čápat k matce; „zpívají, že nás věšíš a smažíš, a že strašíme!“

„Neposlouchejte jich!“ pravila matka; „tak vám to nebude nic škodit!“

Ale chlapci nepřestali zpívat, a starému čápu se vysmívali, dávajíce prsty k nosu, jakoby na flétnu hráli; jenom jeden z chlapců, který se Bohdal jmenoval, pravil, že prý je hřích, zvířatům se vysmívat, a proto že s nimi nechce více kamarádit.

Matka čápů těšila své mladé. „Nestarejte se o uličníky,“ pravila; „hleďte jenom, jak pokojně otec tamto stojí, a k tomu na jedné noze.“

„My se bojíme!“ pravili mladí, a schovali hlavy do hnízda.

Druhého dne, když děti opět k hraní se sešly a čápy spatřily, zpívaly znova svou píseň:

„Třetí smaží na rožni,
aby měla pečeni!“

„Opravdu nás chceš upéci?“ tázali se mladí čápi.

„Co pak myslíte — skutečně se to nestane!“ pravila matka. „Musíte umět lítat; však já vás budu učiti! Pak poletíme tamto na louku a navštívíme žáby ve strouze; ty se pokloní před námi ve vodě a zazpívají: kvak, kvak! Na to je sníme, a to je nejlepší vyražení.“

„A co potom?“ tázala se mláďata.

„Pak shromáždí se všichni čápi z celého okolí, ba z celé země, a počne veliké polní cvičení; tu musí každý dobře umět lítati, neboť to je věc nejdůležitější. Kdo neumí jak se sluší a patří lítat, toho vůdce zobákem probodne; proto dejte dobře pozor, abyste se něčemu naučili, nežli počne hlavní polní cvičení!“

„Tedy přece budeme probodnuti, jak ti hoši zpívají — a slyš, oni opět zpívají!“

„Mne poslouchejte a nikoli dole uličníky,“ pravila dále matka. „Po tomto hlavním cvičení poletíme do teplých krajin, přes všecky vrchy a lesy. Do Egypta se odebereme, kde jsou kulaté, kamenné domy, ježto do špičky se končí, a nad oblaka až dosahují; jsou starší, nežli kterýkoliv čáp sobě jenom pomysliti může. Tam jest řeka, která ze svých břehů vystupuje; ta zanechává po celé zemi samé bahno, a v tomto bahně plno těch nejlepších lahůdek pro nás.“

„Oh!“ vzdychli mladí čápi a klapali zobáky.

„Ano, tam jest blahé živobytí! Celý den se ničehož nedělá, nežli pořáde jí a opět jí; a mezitím, co tam dobré časy máme, není zde v této zemi ani zeleného listu na stromích; zde jest tak studeno, že oblaka zmrznou a v malých bílých kouskách k zemi padají.“

A to byl sníh, co ona myslila, ale ona nemohla to jinák svým mláďatům vysvětlit.

„Zmrznou pak také ti rozpustilí chlapci?“ tázali se mladí čápi.

„Nikoli, oni nezmrznou, ale mnoho jim neschází, a musejí sedati v tmavých jizbách a držet huby. Vy můžete ale pak v cizích zemích se proletovat, kde jsou květiny a teplé paprsky sluneční!“ —

Zatím minulo několik dní, a mláďata tak již byla zrostla, že mohla v hnízdě zrovna se postavit a kolem se rozhlížet; a jejich otec přicházel každého dne s pěknými, lahodnými žábami, malými hady a jinými lahůdkami pro každého čápa.

Oh, to bylo veselé živobytí! A jaké kousky uměl provádět! Hlavu položil scela do zadu až na ocas; zobákem klapal tolik, jakoby to byla opravdivá klapačka; a pak jim vypravoval pohádky, všecky o bahně.

„Slyšte, nyní musíte se učit lítat!“ pravila jednoho dne matka; a pak musili všickni čtyři chlapíci ven na střechu. Oh, jak se jich chytala závrať; ačkoliv chtěli se křídlama udržet v rovnováze, přece by byli brzy dolů spadli.

„Hleďte jenom na mne!“ říkala matka; „takto musíte hlavu stavět, a takto opět nohy! Jedna, dvě! To je to, co vám ve světě zpomůže!“ Pak letěla kousek od nich, a mladí čápové učinili malý, neohrabaný skok! Hop! a již se překotili, neboť těla jejich byla těžká.

„Já nechci víc lítat!“ pravilo jedno čápě a vlezlo opět do hnízda; „mně na tom nezáleží, abych přišlo do teplých krajin.“

„Chceš tedy zde zmrznout, až zima nastane? Mají tě chytit tamto ti chlapci, aby tě oběsili a upekli? Nu, já je zavolám!“

„Nečiň to!“ zvolalo čápě a vyskočilo opět na střechu k ostatním.

Třetího dne již pořádně trochu dovedli lítat, a myslili, že se i vznášet a v povětří odpočívat si dovedou, ale — hupy! udělali kotrmelec a spadli na zem. V tom přiběhli kluci, a čápkové musili rychle svých křídel použit, aby se nedostali v zajetí.

A chlapci opět zpívali:

„Jedno mládě se věší atd.“

„Matko!“ pravila mláďata; „my sletíme dolů a vyklubem těm nezdárníkům oči!“

„Nikoli, nechtě toho!“ řekla matka. „Poslouchejte jenom mne, to je mnohem důležitější. — Jedna, dvě, tři! Nyní poletíme okolo — jedna, dvě, tři! nyní v levo kolem komína — čtyry, pět, šest — sedněte na střechu! — Hleďte to bylo výborné! Zavření křídel bylo tak pravidelné a jemné, že dostanete zejtra dovolení, se mnou na bahniště se podívati. Přijde tam více rodin čapích se svými dětmi, ukažte jim, že jste ti nejušlechtilejší, a že umíte hrdě sobě vykračovat; to vypadá velmi krásně a dodává vážnosti!“

„Ale což se těm nezdárným klukům nepomstíme?“ tázali se mladí čápi.

„Nechtě je křičet co se jim chce! Vy poletíte přece až k oblakům a do země pyramid, an zatím oni budou mrznout a žádný zelený list ani sladkého ovoce nebudou mít.“

„Však my se pomstíme!“ šeptali čápkové mezi sebou, a pak se opět cvičili.

Mezi všemi chlapci nebyl žádný tak rozpustilý a žádný tak rád posměvanou píseň nezpíval, jako právě ten, který tu píseň složil; byl to malý zavalitý klučina, asi devět let starý. Mladí čápi se ale domýšleli, že je mu asi sto let, neboť byl větší než jejich matka i otec, a což věděli oni, jak děti jsou staré a jakého věku vyrostlí lidé dosáhnouti mohou! Dost na tom, oni pomstu mu slíbili, vždyť on začal a také ani nepřestával je pokoušeti. Mladí čápi byli náramně rozhořčeni, a když byli větší, tu teprve nechtěli to trpěti; matka musela jim konečně slíbiti, že se pomstí, ale teprva posledního dne jejich zde přebývání.

„Musím dříve vidět, jak se při velkém cvičení držet budete. Špatně-li obstojíte, takže vám vůdce zobák do prsou vrazí, pak měli chlapci pravdu, aspoň jedním dílem. Však uvidím!“

„Ano, uvidíš!“ zvolali oni, a proto se dosti namáhali, aby obstáli; každého dne se cvičili, a již lítali tak lehce a utěšeně, že byla radost na ně se podívati.

Konečně přišel podzimek; všickni čápi počali se shromažďovati, aby vytáhli do teplých krajin, kdežto u nás zima nastává. A to bylo podívání! Přes lesy a vesnice museli se pouštět, aby ukázali, jak dobře umějí lítat, neboť byla to daleká cesta, na kterou se hodlali vydat. Mladí čápové uměli své věci tak výborně, že dostali eminenc, totiž „výborně“ a za premium každý dvě žáby a jednoho hada. To bylo nejlepší vysvědčení, a žáby a hada směli ihned snísti.

„Nyní se pomstíme!“ zvolali po skončené zkoušce.

„Ano, pomstíme!“ přisvědčila matka. „Co jsem si vymyslila, to je právě to pravé! Naše kmotra vrána a já víme o rybníku, kde všecky maličké dítky leží, až přijde vrána, a rodičům je donese. Tato malá děťátka spějí tam tak sladce, že později nikdy tak blaze jim není. Všickni rodiče rádi chtějí mít tyto malé dítky, a všecky děti chtějí opět sestřičku anebo bratříčka. I poletíme s vránou kmotrou k rybníku a pro každé rodiče vybereme z rybníka jedno takové dítko, které vrána pak na určené místo donese. A každé takové dítě, které hanlivou onu píseň nezpívalo, dostane po jednom.“

„A což ten, který zpívat začal, ten zlý, ošklivý chlapec?“ křičeli mladí čápi; „co tomu uděláme?“

„Tam v rybníku leží jedno mrtvé dítě, které se až k smrti uspalo: to vytáhneme pro něho; pak bude plakati, že jsme vráně dali mrtvého bratříčka pro něho. Ale tomu hodnému hochu — však se na něj pamatujete, když řekl: že je hřích, zvířatům se vysmívat! — ten dostane bratříčka i sestřičku. A poněvadž se jmenuje Bohdal, budete se všickni nazývat Bohdalové!“ A tak se také stalo, jak matka pravila; a každý z mladých čápů se jmenoval Bohdal, a ještě podnes se tak jmenuje.