Přeskočit na obsah

Ústup k nástupu?

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Ústup k nástupu?
Autor: Emanuel Moravec (jako Stanislav Yester)
Zdroj: Lidové noviny, roč. 46, č. 475. str. 1
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: 21. 09. 1938
Licence: PD old 70

Léta se na těchto stránkách bijeme za strategii, která malý stát má zarámovat do spojeneckého celku, kterým lze těžko hýbat bez nebezpečí porážky. Malý stát musí mit silné spojence, mnohem silnější než je možný protivník. Malé Srbsko roku 1914 bylo by bývalo setřeno z tváře země, kdyby nakonec jeho politika nebyla srbský osud spojila s osudem Francie, Ruska a Anglie. Nezapomínejme, že v r. 1914, když Srbsko dostalo rakouské drzé ultimatum, nechyběly rady, aby v zájmu míru polklo tuto ponižující a nedůstojnou pilulku. Srbsko r. 1914 do poslední chvíle nevědělo, kdo se za ně postaví, kdo jeho osud spřáhne s osudem vlastním.

Srbsku však jiného nezbývalo. Jsme-li v situaci zoufalé, je vždy čestnější nechat se porazit, podlehnout přesile než se zbaběle bez odporu vzdát. Velmi často vzpomínám na přípis pruského maršála Moltka, který poslal 8. srpna 1866 Bismarckovi, když vítěznému Prusku hrozilo, že na záchranu poraženého Rakouska vystoupí Francie. Tehdy hrozilo nebezpečí, že Francie bude žádat od Pruska územní ústupky. Proti Francii a Rakousku bylo Prusko přec jen slabé, i když Rakousko porazilo u Hradce Králové. Rakouská armáda však existovala a chystala se mezi Vídní a Bratislavou k novému odporu. Moltke tehdy napsal: »I když to neskončí příznivě, přec se Německo bude seskupovat kolem Pruska. Kdyby však Prusko dobrovolně ustoupilo sebe menší kousek německého území, vzdalo by se tím v budoucnu vedoucího postavení.« Starý pruský maršál měl pravdu.

I přes porážky vede cesta k pevné budoucnosti. Podívejme se jen na dnešní Německo, které se během dvaceti let vyšvihlo do řad hlavních světových velmocí a dnes se stalo velmi tvrdošíjným partnerem v diplomatickém zápase světových zájmů. Nikdo nám přec nemůže namluvit, že svět je vzrušen a poplašen jen k vůli Československu. Problém německého prostoru, německého nástupu k moci světové, není podmíněn otázkou československou. Ta je jen prostředkem k vzájemnému měření sil před zápasem hlavním. Československý problém není nic jiného než náhodná ouvertura k pravému dramatu léta rostoucích napětí.

Co se vlastně na světě děje, co ve skrytu kvasí, pochopíme, když se trochu zadíváme na hospodářské vztahy a zájmy na celé planetě. Je na příklad zajímavé, že Anglie úvěrově je více a většími částkami exponována v Jižní Americe než v Evropě. Proto nacistické puče a intriky v tomto koutě světa mohou ji hospodářsky mnohem více zajímat než podobné akce ve střední Evropě. Britská strategie při tom kombinuje velmi široce. V mnohém připomíná trochu případ ruských cestujících v saních, tažených trojkou. Za saněmi se ženou vlci. Aby je zdrželi, házejí jim čas od času žvanec zásob v naději, že s touto politikou vystačí, než dostihnou prvé dědiny. Co se však stane, když koně budou ochabovat nebo dojdou-li zásoby předčasně a vlci se pak vrhnou na cestující?

Z cizího se dobře rozdává. To bychom měli připomenout velmi důrazně do všech stran. My jsme plnili věrně a nezištně spojenecké smlouvy. Na těchto smlouvách byla budována naše strategie. Když jsme je podpisovali, vystupovali jsme jako stát s posvátnými hranicemi. Tehdy nikdo z našich přátel do smlouvy nedával žádnou výhradu, žádný žvanec pro vlka, který má být na chvíli zastaven a nasycen. Jakmile by se však vycházelo z představ, že Československo bude nejlepším spojencem, až když je ustrašená Evropa zmrzačí a učiní je odporu a spojenectví neschopným, pak se s námi hrála nečestná a podlá hra.

Nevěříme. Myslíme, že smlouvy a přátelství jinde chápou tak, jako to chápeme u nás. Kdo zradil, bude zrazen. Zub za zub. Oko za oko. Je čas hovořit řečí mužů. Chcete-li dbát závazků a plnit je bez zření na hmotný prospěch, jsme vaši. Běda, bude-li náš lid pochybovat o upřímnosti západu, o jeho spolehlivém přátelství. Snad se to bude zdát trochu překreslené, snad nám budou vytýkat neklid, nervositu. Ani jedno ani druhé není pravda. Naše síla je právě v tom, že si dobře uvědomujeme význam našeho postavení ve střední Evropě právě pro západní velmoci. Jakmile Československo přestane být spojencem západu, jakmile přestane plnit úkol mostu mezi západem a východem, je budoucnost západu horší budoucnosti Československa, i když se o něm dnes mnoho podivného a chmurného vypráví.

Není-li ústup západu přípravou pro mocný nástup, znamená to počátek letu po skloněné rovině. Západ, který v rozhodné minutě nedovede uplatnit své bohaté síly, ocitá se tak na křižovatce, kde není možná volba jiných směrů, poněvadž všechny výhodné směry už nepřítel předem obsadil. Co dnes se dá ještě získat energickou diplomacií, zítra nedobude zpět ani ta nejsilnější armáda.

Jednat o nás bez nás se nedá. Povolíme-li dnes jen o píď, ocitneme se před nekonečným politickým vydíráním, kterému byla vydána v posledních pěti letech Čína. Všechna její ústupnost neodvrátila konečnou katastrofu, kdy ústupné Číně byl nakonec položen na krk nůž. Dnes Čína bojuje o Hankau. Kdyby byla v r. 1933 odmítla japonské požadavky, jak to učinila r. 1937, byla by bojovala o Charbin.

Ustupovat může jen silný, ví-li, že za chvíli přejde k odvetnému rozhodnému útoku. Slabý, který je v právu, ustupovat nesmí, nemá-li být jednou pro vždy vyřízen. Můžeme být opuštěni přáteli, ale to ještě neznamená, že nepřítel nás porazil. Než něco takového bude zaznamenáno, musí především být zničena československá armáda a československý lid zbaven vůle k odporu. Prozatím nic takového se nestalo, československá armáda je silnější než byla kdy v minulosti a stejně je i s československým národem. Buď síla západu zabrání válce nebo slabost západu nám vnutí boj, který se nakonec neomezí na sudetské země. Nedávno řekl jeden z našich největších mužů, že plebiscit znamená válku. Měl ještě dodat, že plebiscit v Československu znamená také počátek konečné porážky Západu. Československo je zkušebním kamenem sily Západu. Nikdy však nemůže být a nebude žvancem, který vyděšený Západ z obavy o svůj život hází do chřtánu hladové šelmě.

Jedno musí být na Západě jasné. Dojde-li jednou ke střetnuti Třetí říše se Západem, bude Západu hůře, nebude-li na jeho straně Československo. I druhé musí tam být jasné: zmrzačení Československa nemůže odvrátit střetnutí Třetí říše se Západem. Spíše je uspíší, poněvadž zvýší síly Třetí říše. Nejde dnes o Československo, jako r. 1908 nešlo o Bosnu a Hercegovinu a r. 1914 o Srbsko. Jde o to, kdo jednou bude řídit Evropu.