Úkol armády

Údaje o textu
Titulek:	Úkol armády
Autor:	Emanuel Moravec (jako Stanislav Yester)
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 46, č. 515. str. 1 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	13. 10. 1938
Licence:	PD old 70

Dvacet let jsme dávali dohromady jednu z nejlepších a nejlépe vybavených armád Evropy. Zmobllisovala, aby se postavila na hranicích a nyní její záložníky posíláme domů. Proto je třeba vysvětlení, jinak by všechno toto měsíční vypětí vojáků bylo něčím zvráceným, nelogickým. Po všem, co jsme prožili za poslední tři týdny, nahromadila se spousta otázek, které si neinformovaný občan velmi jednostranně a neúplně zodpovídá.

Chtěli jsme bojovat o své historické hranice. Léta nás naši spojenci ujišťovali, že v tomto boji můžeme počítat s jejich pomocí. Ještě před několika měsíci nás pobízeli, abychom tempo příprav zvětšili. Připravovali jsme se na velikou válku, v níž bychom byli složkou důležitou. Naši politice a naši strategii bylo od počátku jasné, že nemůžeme obstát konflikt s Německem, nemajíce silné spojence. I spor s Polskem, vrcholící válkou, mohl být pro nás věcí velmi těžkou, kdybychom zůstali odkázáni sami na sebe.

Kdyby bývali v Německu a na Západě pochybovali o tom, že se budeme bránit, že se na hranicích postavíme, otázka naší ústupnosti nebyla věcí nijak složitou. Ale právě proto, že Německo nechtělo se s námi pouštět do války, bylo třeba proti nám diplomaticky zmobilizovat skoro celou Evropu. Obava, že budeme válčit i bez pomoci našich spojenců, přinutila německou diplomacii k novému nátlaku na západní velmoci, které nakonec prohlásily, že se připojí proti nám k Německu, kdybychom nepřijali podmínky mnichovské konference.

Zkrátka, naše armáda nestála v této chvíli osamocena jen proti Německu, nýbrž Západ se postavil za Německo a k němu se přidaly Polsko a Maďarsko. Vzdát boj čelem proti čtyřem velmocem v týlu s Polskem a Maďarskem, není čin nečestný a nerozumný. Politické předpoklady se totiž v posledních týdnech prudce změnily, zatím co naše strategie se opírala o pevné a neměnitelné svazky politické. Jedině politika nám mohla zajišťovat převahu nad možnými nepřáteli. Armáda na to nestačila, šlo-li o velmoc, jakou je Německo.

To, co přivodilo tak prudký obrat v politice našich spojenců, kteří přes noc z velikých přátel se změnili vůči nám v nevrlé cizince, bude jednou zajímavou kapitolou evropské politiky z r. 1938. Na to nestačil jen strach z války. Francie r. 1914 šla Rusku na pomoc i když věděla, že prvý úder německých sil dopadne na ni a ne na Rusko. Ještě před rokem generál Weygand kladl Francii a francouzskému velení důtklivě na srdce, že postavení Francie jako velmoci závisí na tom, s jakou energií dostojí svým spojeneckým závazkům. Francie provedla právě to, před čím ji generál Weygand tak varoval; skrčila se za svá opevnění.

Co se stalo, neoslabilo pouze nás, nýbrž také Francii. To však nijak nezmění situaci, v níž jsme se octli a v níž si naše občanstvo klade otázku, co dále s armádou. Jedno je jisté, a z toho musime vycházet, jako z nezměnitelné skutečnosti. Naše armáda už nemůže být užita proti Německu, se kterým po provedení sebeurčení sudetských Němců nemáme žádné sporné problémy. Jakmile budou vyřešeny otázky polských a maďarských menšin, nebudeme mít také sporů s Poláky a Maďary. Velmoci prý zajistí naši neutralitu, jako udělaly s Belgií. Ale Belgie přes to udržuje armádu, podobně Dánsko a Švýcarsko. Jde tu o armádu k zabezpečení neutrality a ne o síly, které by se včlenily do nějakého válečného bloku.

Pochybujeme, že odstoupením našeho menšinového území Německu, Polsku a Maďarsku byla na dlouhá léta zažehnána válka evropská. Kdyby došlo v dohledné době k nějaké evropské konflagraci, bude třeba zamezit všemi prostředky, abychom do ní byli vtaženi a aby naše území se nestalo válečným polem zápasících bloků. Švýcarsko z toho důvodu musilo po čtyři roky světové války stát na hranicích s mobilisovanou armádou. Že možnosti naší zítřejší armády jsou značně omezeny, je zcela na bíle dni.

Nejen k zajištěn neutrality, nýbrž i k vnitřní přestavbě státu potřebujeme naši armádu. Je to organismus, který nejlépe obstál za dnešních těžkých dnů. Představuje velikou nádrž ukázněných, obětavých a skromných pracovníků. Když římské legie neválčily, stavěly silnice, chrámy, hradby. Naše armáda stane se jádrem budováni našeho státu po stránce komunikační, organísační a konečně i hospodářské.

Za mobilisace voják je zbaven politických práv a oblečen do stejnokroje, který nařizuje mnoho povinností a skromnosti. Všem se měří při tom stejně. Je tu uniformita odměny a síla společenstva, zapřaženého do jednoho velikého díla. Není sporu, že nynější politické události, provázené zahraničním tlakom a zmrzačením státu, dolehnou drtivě na náš politický život. Prozatím se to neprojevuje tak zřetelně, poněvadž skoro polovina mužských voličů tohoto státu je ve zbrani, nebo v překotné práci, spojené s mobilisací a její likvidací.

Po demobilisaci ukáže se také pravá tvář našich hospodářských problémů, které bude třeba zdolat v době co nejkratší a zde bude nutná také pomoc armády. Po vytyčení nových hranic budeme musit přikročit k programovému přebudování státu. Na to už nevystačí stará aparatura politická, dokonale opotřebená za dvacet let naší samostatnosti.

Než se vytvoří nový politický život, než se opatří všem občanům práce, než bude v Evropě zajištěn na dlouhou dobu bezpečně mír, do té doby potřebujeme armádu, která je také zárukou pořádku vnitřního. Bez pohraničniho území jsme mocí menší, ale bez armády bychom už nebyli nic, poněvadž pod tlakem zvenčí a zevnitř by stát, zbavený armády, neobstál.