Výbor z Květů zla/Spleen (1)

Mám více vzpomínek, než tisíc žil bych let.
Neb starý sekretát — ó! že bys nespočet’,
co veršů, psaníček, co aktů, not a písní,
co vlasů v papírkách v těch přihrádkách se tísní!
víc nemá tajemství než smutná hlava má.
Toť pyramida jest, toť krypta ohromná,
a v šachtě obecné víc mrtvol nepráchniví.

Jsem hřbitov zapadlý; jej měsíc nenavštíví;
jak v duši výčitky, se červi sbírají,
V mé mrtvé nejdražší se nejhloub vžírají.
Jsem starý budoir, kde růže pohozeny
a šaty dávných mod kde kolem rozloženy,
kde vůni flaconu, jenž leží otevřen,
ssá pastel unylý a bledý Boucher jen.

Kol nás dnů kulhavých se líně vleče řada,
sníh hustých ve vločkách an těžce k zemi padá,
a Nuda, lhostejnost když nám ji porodí,
tak roste, s věčností že délkou závodí.

Teď, hmoto živoucí, co jsi, než balvan žuly!
K ní Hrůza vine se a Tesknost k ní se tulí —
kdes v lůně Sahary, kde těžkým spánkem spí.
Toť starožitná sfinx; kdo o ní ještě ví?
Svět na ni zapomněl; jen když se slunce kloní,
se budí nevrle a temnou písní zvoní.