Výbor z Květů zla/Puklý zvon

Jak sladko, trpko též! — noc zimní, mrazivá,
ty slyšíš od krbu, kde v kouř se plamen ztrácí,
když temnem nočním sbor se zvonů rozzpívá,
jak dávná z daleka se upomínka vrací.

Ten zvon buď pozdraven, jejž nezlomila léta,
hlas jemuž vesele a do daleka zní,
když z hrdla silného svůj zbožný pokřik metá
jak starý válečník, jenž ve svém stanu bdí!

V mé duši trhlina: když v smutku zpívat mám,
bych písní život vdech’ těm chladným nočním tmám,
tu slábne v hrdle hlas a láme se i drtí.

Jak chrapot poslední a pracující k smrti;
tak voják umírá, jejž druzi zapomněli;
mře mezi mrtvými a hyne osamělý!