Výbor z Květů zla/O půlnoci

Hodiny, když v půlnoc jdou,
ptávají se s ironií,
jaký den byl, ten, jenž míjí;
skládat účty — tak nás zvou:
— Dobře vědouc, co jsme měli,
(pátek, třináct, černý den!)
přec jsme žili, pověz jen,
jako kacíř zatvrzelý.

Kristu, jenž nám Bůh a pán,
my jsme rouhali se krutě.
Jako parasita chutě,
k stolu Kroesa když je zván,
k vůli Ďáblu, jeho králi,
chtíce vzbudit jeho smích,
chválili jsme, co je hřích,
tomu, co je ctnost, se smáli.

Pohoršili (sluha — kat!)
bližního, jenž v bolu vzlýká.
Hlouposti však s čelem býka
v úctě políbili šat;
kořící se blbé Hmotě
ve prachu nás bylo zřít,
vítající bledý svit,
jenž se míhá na Hnilotě.

Jindy — hrdé lyry kněz,
hymnou zpitý, která zpívá
chválu věcí, v nichžto skrývá
zármutek se nebo děs,
beze žízně dnes jsme pili,
jedli to, nač nebyl hlad!...
— Rychle sfoukněm lampu, ať
noční tmy se na nás schýlí!