„Jak splatím ti svůj dluh?“ tázal se Amil mezi tím, co se převlékal a koně svého od stromu odvazoval.
„Nemluv o tom a spěchej!“ odvětil Amis.
„Ó ano, nemluvím dále o tom,“ zvolal Amil; přijde ale doba, kdy ti splatím vše!“ Kývnul rukou a uháněl, pak vrátil se ještě jednou, zlíbal tvář Amisovu, přísahal se slzami, že se mu odmění, a konečně odjel nadobro a zmizel v lese.
Dlouho hleděl Amis za ním, pak poklekl před obrazem svatého Klimenta; ale modlitba nelinula se jako jindy z jeho nitra, bylať v ňadrech jeho vyschla, jako za parna zdroj vysýchá. Marně se o ni pokoušel. Vstav smutně vzal uzdu znaveného svého koně a hodiv ji přes ruku stoupal pomalu ve společnosti věrného zvířete dolů s pahorku.
Zvolna bral se nivou a zastavil se zamyšlen na místě, kde se mu v malé vzdálenosti jeho hrad zjevil. Klidně vznášely se věže do modré výše, slunce hrálo v jeho oknech, smějíc se z vody hradního příkopn, a vlaštovky oblétataly sladce štěbetajíce, hnízda, která si byly vystavěly pod římsami; mírný ten obraz nekonejšil truchlé a rozechvěné srdce Amisovo.
„Tam čeká trest tvůj!“ zaznělo to v jeho uchu, a Amis lekl se těch mimovolných slov. Kdo byl je pronesl? On sám neb někdo jiný? Pak ale, Bože, kdo? Amis se zachvěl,
