kde smutný Amil na něj čekal, nevěděl sám, jak se to bylo dělo.
„Ach, konečně!“ zvolal Amil. „Můj Amisi, ty moje spáso! Ty žiješ, ty’s zvítězil! Ale jsi bled jako sama smrt!“
„Toť pouze dlouhá jízda způsobila,“ odvětil Amis, jako by se probouzel z těžkého sna.
„A Jolanta?“ vypravil Amil pracně ze sebe, těžce oddychuje.
„Dokonáno, vše dokonáno!“ odvětil Amis se sladkým úsměvem a objal svého přítele. „Florestán leží mrtev na marách, a král, blažen, že čest Jolanty zachráněna, strojí její svatbu, a ty jsi vyvoleným ženichem!“
„Amisi! probůh, ty nemůžeš žertovat v tuto chvíli!“ vzkřikl Amil, chytaje se stromu, neb třásly se mu nohy.
„Mluvím pravdu, přísahám!“ odvětil Amis a pozvedl ruku k nebi, uleknut ale pustil ji rychle zpět. „Což mohu ještě Boha volat za svědka?“ vyčítal si sám a klesl přemožen jako těžkou ranou k zemi.
Amil v radostném vytržení nepozoroval ničeho.
„Jdi, spěchej, sedni na svého koně!“ zvolal Amis přemáhaje se. „Rychle se převlekni do těchto šatů!“ a shodil bílé krzno, na kterém byly skvrny krve Florestánovy. Bylo mu lehčeji.
