tiskla jeho ruku ke rtům. Zmaten odtrhl se od ní a spěchal na náhradí. Požehnání všech přítomných znělo za ním, když mlčky z hradu uháněl.
Na dvoře ležel posud neblahý Florestán; manové jeho a pážata stáli kolem, a mnohý z nich plakal hlasitě. Zbrojnoši jeho potahovaly máry na rychlo purpurem a zapřáhali černé koně do vozu, ověšeného smutečnými fábory a zdobeného černými péry. Bledá tvář Florestánova hleděla vyčítavě k usměvavému nebi, a zsinalé jeho rty, zdálo se, že volají o pomstu.
Amis byl pohledem tím znovu zdrcen; zrak jeho se kalil a v uších jeho znělo ono němé „pomsta“ na věky umlklých rtů silněji, než bouř potopy a rachot říticího se světa, a hromové zvuky trub posledního soudu nebyly by ten tichý, hrozný hlas zbledlé mrtvoly přehlušily. I jeho tvář kryla se zsinalostí smrti, a studený pot stál mu na čele.
Kůň jeho vzpínal se a plašil, jako by tušil, že nese břímě, nad kterým hněv boží se stahuje jako černý mrak.
Zděšení stíhalo jezdce i jeho oře; prchali do hvozdu jako v útočiště, ale stíny lesů nepřikryly vinu Amisovu temnem svým a šumění jejich opakovalo pošmurně ten výkřik pomsty, znějící stále v jeho srdci. —
Když se Amis po dlouhé jízdě konečně opět u svatého obrazu pod bukem octnul,
