na spanilou, vychladlou tvář skoleného jinocha, srdce jeho bylo těžké jako kámen, a dvě velké slzy tekly mu po tváři; neslyšel jásotu dvořanů, ale slyšel velký, mocný hlas, a ten mu hučel v uších silou vichřice: „Běda, ty’s spáchal vraždu, máš účast v křivé přísaze!“ Nohy jeho se třásly a mráz mu šel tělem.
„Amile!“ zvolal král, „ty’s zachránil čest mého domu! Díky tobě! Vezmi Jolantu, dávám ti ji za ženu, ty’s synem mým!“
Amis pookřál, když slyšel jméno svého přítele, a štěstí Amilovo dávalo mu zapomenouti na velký hřích, kterým to štěstí byl právě zaplatil. Nelitoval, že byl obětoval sebe, duši svou.
„Otevři sám dvéře jejího vězení!“ jásala královna a podala mu velký klíč. Vedli jej k věži, kde Jolanta truchlila a nejistotou o svůj osud a strachem o žití Amilovo mřela.
Klíč zarachotil ve dveřích, proud ranního světla vnikl do šeré prostory, a Jolanta, bílá holubice, vynořila se ze stínu vězení jak osamělá hvězda z mlhy podzimní. Tvář její byla pohřbena v útlých chvějících se rukou, neodvážila se jí pozvednout; těžké vzdechy dmuly její prsa, a horké slzy protékaly bílými prsty.
„To není jeho krok!“ šeptala v polomdlobě, když uslyšela šramot přede dveřmi.
