Amis stál nyní na prahu, hluboce pohnut jejím zjevem; byla tak zlomena, jako pohozený květ…
„Jolanto!“ zvolal tiše, když překročil práh, a všichni o krok do chodby ustoupili, by sladkého shledání milenců nerušili; „Jolanto, vzhlédni, dívko!“
„To není Amilův hlas!“ šeptala truchlivě, a hlava její klesla ještě níže.
Amis přistoupiv k ní jal ji jemně za ruce a odtáhl je od její tváře. Cítila, že to bylo dotknutí přítele, a pozvedla obličej; otevřela oči, a tichý výkřik překvapení rozevřel chvějící se její rty.
„Amile,“ tázala se, „Amile, to’s ty?“ Pak zavrtěla tiše a smutně hlavou. „To je tvář mého přítele,“ pravila s povzdechem jako sama k sobě, ale není to můj přítel! Já vnořím zraky svoje do zraku toho, který stojí přede mnou, ale marně hledám duši Amilovu v nich, duši, která se chvěje, když se moje duše chvěje, která jásá, když moje duše jásá, a která mne uchvacuje do nebes. Ty nejsi Amil, tvář tvoje lže. Jdižiž!“
Tu přistoupil Amis ještě blíže k ní a pozvedl ji k srdci svému se země, kde seděla, a vtisknuv jí tichý, bratrský polibek na cudné čelo pravil: „Hleď ještě jednou v zraky mé a uzříš slzy, které se tam třesou, neboť pohnuta jest duše moje tím velkým, svatým mysteriem lásky, která se nedá klamati tak málo jako Bůh. Ano, uhodla’s. Nejsem Amil,
