zraky všech visely s největší napjatostí na nich. Královna napolo omdlelá držela se křečovitě zábradlí galerie, a paní její ležely mlčky na kolenou.
Rytíři tasili meče, a vzduch zahvizdl, proťat břitkým jejich ostřím. Hnali proti sobě jako turové, oči jejich jiskřily se hledím, ústa byla pevně zavřena, líce hořely. Svědkové toho boje viděli útoky a odrážky, podniknuté s neslýchanou chrabrostí s obou stran; nikdo téměř ani nedýchal, neb každou chvíli zdálo se, že vítězství kloní se brzy na tu, brzy na onu stranu.
Konečně ale vjel Amisův meč bleskem v štěrbinu, kde se přílba pojí s krunýřem, a vnikl do hrdla Florestánova. Nešťastný mladík klesl do prachu. Helma jeho se svezla, bledý obličej se objevil, a vyčítavý jeho zrak obracel se k nebi, jako by Boha kárati chtěl za jeho nespravedlnost; pak zazněl hluboký vzdech, oko změnilo se jako v pomžený křišťál, a tvář, tuhá jako z mramoru, stáhla se v trpký úsměv nad zmařeným mládím, nad zničeným životem! Florestán byl mrtev…
Vzduch otřásal se jásotem těch, kteří Amilovi přáli; král vyskočil se svého stolce, a královna spěchala k bojovníkovi své dcery.
Jolanta byla zachráněna, čest její bez poskvrny!
Ale domnělý Amil stál uprostřed všeobecné radosti nepohnut se zrakem upřeným
