před oltář do malé kaple, vytesané do skály. Tam oděl se v bílý šat, a Amilovo páže podávalo mu oruží, darované královnou.
Při opětném udeření zvonu vyšel Amis na dvůr a předstoupil před krále, kde Florestán již čekal. Klekl na koleno a přísahal na svaté ostatky, že boj, který bojovati hodlá, jest bojem spravedlivým; volal Boha za svědka, že nemá při sobě žádných čar a kouzel a že jen na spravedlnost své věci spoléhá. Na to přísahal Florestán též.
„Ještě naposled vyzývám vás, moji rytířové, tebe, hrabě Florestáne, a tebe, rytíři Amile,“ pravil král, vstávaje se stolce, „byste si rozmyslili, co činíte. Který z vás v srdci ví, že pravdy nemluvil, nechť ustoupí a vyzná vše.“
„Já mluvil pravdu!“ zvolal Florestán; „to dokáže můj meč, tomu přisvědčí sám Bůh!“
„Ty’s lhal!“ vpadl mu Amis do řeči. „Překročila-li kdy noha dívky Jolanty práh mé komnaty, dotkly-li se kdy tyto rty lepé její postavy, nechť Bůh mne ztresce, nechť padnu okamžitě v prach, udeřen jeho bleskem nebo mečem tvým!“
„Dosti!“ kázal slavně král, zahalil se do pláště a klesl na svůj stolec. Kotly zavířily, trouby zazněly, a temné zvuky rozhoupaného zvonu Cernunna zahučely znovu, a srdce všech se zatřáslo. Slunce skrylo se za mrakem, když rytíři na kolbiště vstoupili, a
