jako trosky obrovské nějaké budovy vyčnívaly, a vůně pryskyřice naplňovala vzduch. Hluboké ticho toho místa bylo náhle těžkým jakýmsi vzdechem přerušeno. Amil obrátil se tam, odkud teskný ten zvuk přicházel, a vykřikl radostným překvapením. Pod ohromným bukem, na němž pozlacená deska s obrazem svatého Klimenta v biskupském rouše visela, ležel muž, polo dřímající, polo dumající, a muž ten byl drahý jeho přítel, věrný jeho druh.
„Amisi! Amisi!“ zvolal Amil, seskočiv s koně, a již leželi si v náručí. Amil zaštkal, když přítel jeho mu líce zlíbal a za to mu děkoval, že k němu přichází.
„Ó pusť mne, odstup ode mne,“ zvolal zoufale, „nejsem přátelství tvého hoden! Nejsem úsměvu slunce hoden, jen kvíleti mi sluší a na hlavu popelu a prachu sypati!“ Klesnuv na balvan nedaleko stromu tiskl tvář svou do vlhkého mechu, a sténání jeho mísilo se v šum stromů, podobný hučení tekoucích vod.
Amis usedl vedle přítele; pozvednuv mu hlavu hleděl mu vážně a klidně do očí, a ukazuje k zlaté desce, visící na buku, pravil: „Na památku oné přísahy, kterou jsme složili před oltářem svatého Klimenta, zavěsil jsem jeho obraz na tento strom, pod kterým jsem od mládí sníval, ku kterému Inu jako k bytosti spřízněné. Jako tenkráte v šerém chrámu, tak přísahám ti znova zde, že život
