svůj a krev, a vše, co milé člověku, za tebe, drahý, dám. Teď mluv, co se stalo!“
Amil chvěl se jako děcko a opíraje hlavu o prsa Amisova pověděl mu vše, co se bylo událo, a skryl pak tvář svou v dlaně. Mlčeli dlouho, dlouho. Amis byl bled jako mrtvola, a když se konečně mluviti jal, byl hlas jeho tichý jako vánek, hrající si s trávou u jeho nohou, ale pevný jako peň toho buku, o který se opíral. Oči jeho hleděly snivě za stínem oblak, spěchajícím po nivách.
„Žehnám zázračné naší podobnosti,“ počal, „bez ní nebylo by Jolantě pomoci. Oděješ se do mých šatů. Dole pod pahrbkem pase se můj kůň, ten donese mne na hrad Ardhuin. Ty půjdeš místo mne na můj hrad. Nikdo tebe tam nepozná. Rychle, odlož zbraň a krzno, čas kvapí.“
Odepjal pás svého lovčího obleku. Amil pozvedl ruce, jako by se zpouzet chtěl; ale konečně poslechl svého přítele jako dítě.
„Ale kletba křivé přísahy padne pak i na tebe!“ zvolal bolestně, když Amis na koně sedal, a zdálo se mu, že srdce jeho puká, že nebe jest černým příkrovem a slunce krvavou skvrnou.
Amis přivinuv jej k prsům ulomil ratolest se stromu, kde obraz svatého Klimenta visel, a hnal se k lesu.
„Jolanta a vítězství!“ volal Amis na Amila, zamával ratolestí a zmizel v lese. Dlouho naslouchal Amil dusotu uhánějícího
