Jak bezkonečný zdál se Amilovi ten starý hvozd, šumící hlubokým hlasem nad schýlenou jeho hlavou! Mrákotné šero hrobu panovalo v něm, a táhlé kvílení temných sosen znělo jako nářek. Srdce Amilovo mřelo úzkostí o osud nešťastné Jolanty, a velký hřích, který k vůli ní byl spáchal, pálil v útrobě jeho jako oheň. A přece nelitoval svého činu; zachrániti Jolantu byla první a nejsvětější jeho povinnost.
„Můj Amisi, můj Amisi!“ vzdychal stále v bezdnu svého žalu, neb neodvážil se více k Bohu volati, kterého tak těžce byl urazil. Uháněl bez ustání; bledá jeho tvář byla tak hluboce skloněna, že se téměř hřívy jeho koně dotýkala, a pozvedl-li ji někdy, stalo se to jedině, by pozoroval slunce nebo hvězdy, které mu směr jeho pouti značily. Konečně zdálo se mu, že řidne les, a vyjel na kraj mírného svahu, odkud se široký rozhled v kvetoucí nivu otvíral. Jednotlivé stromy šelestily tam v slunci, stíny oblaků letěly přes vysokou trávu, z které velké omšené balvany
