plný lásky, který náhodou zavadil o Florestánovu tvář, jemu patřil; objala dceru svou a vyšla s ní na louku mezi lovce.
Tam rozkládali právě usmrcené jeleny, rozdávali dámám podíly, předložili králi hlavu onoho zvířete, které byl sám oštěpem probodl, a všichni obdivovali se mohutným parohům a síle lebky. Pak dostali psi svůj podíl, a posléz rozvlnily rohy, zvěstující návrat ku hradu, bouřkou ochlazený vzduch.
Florestán jel po boku samého krále, hlavu zubří nesli před nimi na nosidlech z mladých smrků, a královna, ležící ve svém voze, kolébajícím se podle kroků koňů, obdivovala se tajně hrdinské postavě Florestánově a tiskla dceru svoji k srdci a zašeptala jí s úsměvem: „Moudře volila’s, mé dítě.“
Jolanta, zardívajíc se jako ranní červánky, dumala v hloubi nevinné své duše: „Jak uhodla jen máti moji lásku k Amilovi? Snad zjevil jí to anděl?“ A obracejíc snivý zrak svůj k bílým oblakům, protkaným zlatem klonícího se slunce, sepjala ruce a nemohla blažeností promluvit…
Když slunce bylo úplně zapadlo, a tichý večer na nivy se skláněl, plnila se velká síň na hradě Ardhuinu hostmi. Na dvoře byly velké hranice rozdělány, na kterých kuchaři celé srnky pekli, a zář ohromných těch ohňů padala otevřenými okny v síň, proměněnou chvojí a dubovými větvemi ve vonný háj.
