co jí výčitky za způsobené leknutí činila, a usadila ji vedle sebe do stanu.
„Ruce tvoje jsou horké jako v horečce!“ zvolala starostlivě královna a položila jí do dlaně jablko z průhledného křišťálu, jaké se obyčejně nemocným podává, by si ruce schladili. V stanu královny nalézaly se totiž všelijaké prostředky pro různé příhody, které při lovu udáti se mohou. Jolanta pustila křišťálové jablko do trávy a tiskla tvář svou, porosenou sladkými slzami, k ňadrům matky své.
„Co je ti, dítě?“ tázala se královna zaraženě, uhodnuvši, že příčina toho rozechvění leží jinde, než v okamžité snad churavosti.
„Ach, jsem tak šťastna!“ odvětila Jolanta a políbila bílou ruku královny.
Tato vzala hlavu spanilé své dcery do obou rukou a hleděla jí s úsměvem do očí; tušila určitě, co se děje v duši krásného dítěte, a zraky její zaletěly otevřeným stanem na louku do řady skvělých bohatýrů a hledaly tam toho, kterému blažené ty slzy Jolantiny as náležely.
V okamžiku tom vsadil král právě zlatý kapalín na hrdou hlavu klečícího Florestána. Nekonečný jásot rozléhal se loukou; Florestán vstal a mával mečem nad hlavou a potřásal proti lesu druhou rukou zkrvácenou hlavu skoleného zubra. Tvář jeho sálala ohněm a pýchou tak zářivě, jako zlatý jeho kapalín.
„Toho tedy vyvolilo její srdce“ zašeptala si královna, domnívajíc se, že pohled
