prostora buď jeho hrobem. S Bohem, Cernunne! Spi sladce v šumu lesa!“
Spěchali tam, kde koně svoje byli nechali, a brzy setkali se s lovci, v jichž čele jel Florestán. Vysoko do výše pozvedal srubnutou hlavu zubří, temná krev kapala z ní na koně, a oči její, neskroceny smrtí, svítily divoce a příšerně.
„Bůh dopřál mi vítězství!“ zvolal hrdě Florestán, když spatřil Amila a Jolantu. „Mezi tím, co jste se před deštěm skrýval, rytíři, podstoupil jsem boj, a nezbývá, než abyste svědkem toho byl, jak král mne pochválí a odmění!“
Amil přikyvl mlčky, a blažený jeho pohled hledal tvář Jolantinu. Blesk nenávisti projel srdce Florestánovo, zbledl smrtelně, a těžká zubří hlava klesla na sedlo jeho koně. Neslyšel více radostného jásání lovců; srdce jeho bylo těžké jako kámen, krev mu syčela v uších, a jiskry skákaly mu před zrakem.
„Dnes ještě bude dívka tato má!“ zaskřípal zuby a bodl koně v boky.
Když Florestán a jeho druzi opět řeku přebrodili a v dáli na louce zlatý kapalín na dlouhé žerdi mezi temnými větvemi smrku zářit viděli, zatroubili radostně do svých lovčích rohů a za několik okamžiků octli se mezi stany z flanderských koberců. Královna vykřikla radostí, vidouc svoji dceru; bylať po celém lese rytíře a pážata rozeslala, by jí hledali. Pokrývala ji nyní polibky, mezi tím
