a když ptáče unaveně mlčelo, počal opět kmet; posléz vylilo ptáče v dlouhý, nekonečný zvuk radosti všechnu touhu svého srdce a vzlétlo do modrého vzduchu, povznášelo se výš a výš, a stříbrný jeho hlas přicházel stále slaběji, až dozněl, a malý pěvec zmizel v záři duh, kam oko milenců ho bylo sledovalo.
Nastalo ticho hrobové, ni lístek sebou nehnul, žehnající ruka kmetova klesala k zemi, úsměv jeho shasínal, oko jeho bylo bez lesku, skleněné a příšerné; žehnaje jejich lásce byl zemřel při klokotání ptáka, za záře trojích duh…
Milenci vstali a přistoupili k Cernunnovi.
„Jolanto,“ pravil Amil, „bůh spojil nás posledním dechem toho spravedlivého. Vrátíme se v boj života. Cokoli se stane, nevyrve nikdo více obraz tvůj z mého srdce, kam Bůh sám jej byl vložil.“
„Jsem na věky tvá,“ odpověděla prostě dívka a políbila starce na chladné čelo; byla to jeho odměna. Pak natrhala květiny a sypala je na jeho mrtvolu, rozlámala skvostný svůj diadém a drobila lesklé kameny do trávy kolem něho. To byl pohřeb Cernunnův. Mezi tím přicházely zvuky blížícího se lovu pod starý dub, a Jolanta se vzpřímila.
„Slyším ryk a hlučnou hudbu rohů,“ pravila; „pojď, Amile, pojď jim vstříc, ať svaté ticho toho místa se neruší. Mrtvolu tu zanecháme větrům a jasnému slunci; nekonečná
