u kterého tvora, tím větší jest ten tvor, neb ona jasnost, tvořící tmavých kruhů střed, jest právě svrchovaná láska — Bůh!“
Stařec zamlčel se na chvilku, pak počal zpívati. Píseň plynoucí z chvějících se jeho rtů byla vznešená, uchvacující, velebná. Jak krásný, čistý byl ten svět, jejž stařec velebil, jak klesala ta malá lidská pýcha v prach; Celá ta budova úzkostlivě vymudrovaných poměrů, které lidstvo jako jařmo na šíji si klade, sbořila se v rum za velkého zpěvu vznešeného kmeta, a člověk jen ve velebné prostotě, jak ho byl stvořil Bůh, stál s čelem vztyčeným uprostřed usměvavé přírody, a láska zářila na nebi jako hvězda, láska nesoucí na čele pečeť božského svého původu…
Jak pára větrem hnaná mizela skutečnost před zrakem nadšeného Amila, cítil se jiným tvorem v jiném světě. Slib jeho daný příteli byl zapadl v noc zapomenutí se vším, co k zemi tíhlo; vinul dívku těsněji a těsněji k sobě, rty jeho blížily se jejím rtům, a v horoucím polibku splynuly jejich duše v nerozlučný svazek na věky…
A píseň starcova neměla konce a opojovala je víc a více; ruce jeho ležely žehnající na hlavách milenců, a trojí duha plála nyní na nebi a zářila vlahými vrcholky lesa, jako by nebe slavilo jejich snoubení. Pak přiletěl malý pták, sedl na větev a mísil zpěv svůj v nadšené zpěvy kmetovy a zápasil s ním… Když stařec umlkl, klokotal pták,
