Rozjařující hudba plnila mysl bojovníků veselostí, a dámy, odloživše kroj lovkyň a záříce pestrosti hedvábu a leskem klenotů, poslouchaly s nadšením ta různá dobrodružství lovčí, jakými je rytířové bavili.
Jediná Jolanta nesúčastnila se kvasu; byla unavena a prosila, by v komnatě své zůstati směla. Bez její přítomnosti zdála se Amilovi plná síň být pravou pouští; nesúčastnil se smíchu ani hovoru a hleděl zádumčivě otevřeným oknem, jak za horami zbledlý den zmíral, jak šero se spouštělo na lesy, až ustoupilo tmě, jak na šedém nebi náhle hvězdné jakés světlo se rozbřesklo, a velký, bledý, snivý měsíc jako z černých vln se z lesů vynořil a klidně a velebně neobmezeným prostranstvím plynul. V duši jeho zachvělo se cosi při pohledu na ten krásný večer jako truchlý zvuk, a tesknost zmocnila se bez příčiny jeho mysli… Násilně odtrhl se od svých myšlének a odvrátil se od měsíce v síň.
Jeden z minstrelů zpíval právě o králi Artuši, jak v Kardiganu skvělé hody slavil, jak hody tyto korunoval tím, že mezi nimi lov na bílé jeleny zavedl. Pěl, jak ten, jenž nalezl a zabil bílého jelena, za odměnu měl právo voliti ze všech krásek dvoru tu, jež nejkrásnější se mu býti zdála, by ji políbil. Pěl dále o svádech, které z toho povstávaly, pěl o slzách, jež z příčiny té hojně tekly, a o krvi, jež byla žárlivými prolita…
