Dlouhé, zlaté její vlasy proudily volně do trávy a byly plny třpytných krůpějí, plny zelených listů a bledých lesních květů, které se jí při jízdě byly do nich zapletly. Amil, přitažen jako čaromocí, blížil se víc a více; nevýslovná krása její opojovala ho, ssál se rtů jejích vonný dech, jak včela med z kalicha jarních květin ssaje… Tu zazářil při blesku diadém na čistém jejím čele jako ohnivý had; Amil ustoupiv o krok zavadil o mladou sněť, a démantová rosa spršela prudce se svěžího lupení na Jolantin luzný obličej. Dívka otevřela oči, usmála se rosou jako dítě slzami, azurné zraky její šířily se a utkvěly beze zmatku na planoucí jeho tváři.
„Usedni vedle mne, můj rytíři,“ prosila vztahujíc k němu ruku; „bojím se bouře.“
Učinil, jak žádala, ale srdce jeho bušilo divoce, jako by prsa jeho rozpoltiti chtělo, a stal se nesmělým jak dívka. Odvracel od ní obličej, by neviděla jeho ruměnce, avšak Jolanta položila plna důvěry hlavu svou na jeho rameno a hledala mlčky jasný jeho zrak. Tak seděli dlouho téměř bez hnutí, jen hlava její klesala pomalu níž a níže, jako by pod tíží sladkých snů, a octla se posléze na samém jeho srdci. Každý tlukot toho srdce hlásal nekonečnou, uchvacující lásku k ní, ale ani jediné slovo nepřekročilo pevně zavřené rty Amilovy, neboť jako neporušitelná pečeť ležel na nich Amisovi daný svatý slib, že nikdy o lásce své nepromluví k dceři králově.
