již sami v bouři a v pustém lese, i trpaslík Jolantin byl s ostatními zmizel.
Slabě jako skuhrání větru přicházela ozvěna bojovného ryku zubra pronásledujících lovců k milencům; když pak hukot vichřice a bouřky tomu dopustil, pozvedl Amil ruku, aby Jolantě zaznačil, kterou cestou by mu jeti bylo, aby druhy svoje dohonil. Líce její zbledly opět, a blankytné zraky zastřely se znova; pojednou ale vzpamatovala se, seskočila se svého koně a zastoupila mu dráhu s rozevřenou náručí.
„Stůj,“ zvolala, a ruměnec zbarvil její tvář, „stůj a zůstaň, je-li ti žití moje dražší než pomíjející stín slávy a prázdný hlahol chvály!“
Seskočil též s koně. Nedaleko od místa, kde stáli, pjal obrovský dub širokou korunu svou do výše; omšený jeho peň podobal se skále, větve jeho visely až na zem, do které byly nové kořeny zapustily, tvoříce takto zelené a stinné loubí. Dlouhý, šedý mech visel jako záclona až do bujné trávy a třpytil se deštěm jako posetý démanty, a tmavé kořeny, potažené žlutým lišejníkem jako brokátem, podobaly se nádherným odpočívadlům, postaveným pod hustou korunu, nepropouštějící tmavým listím ani jediné kapky deště.
Pod velebný ten strom utekla se Jolanta hledajíc ochrany. Klesla na jeden z kořenů a oslněna blesky zavřela na okamžik oči.
