a takto zkázou ohrožený svět zachrániti spěly. Po zsinalém světle zavládla ihned zase tma, v které se hluše stromy potýkaly, až jejich vzdechy utonuly ve řvavě znova vřeštícího hromu.
Ohlušeni hřměním, oslepeni blesky stáli lovci dlouho tiše pod klátícími se duby; ale náhle zazněl hvozd výkřikem nejdivočejší radosti, štěkotem psů a hlaholem rohů: při zsinalém světle blesku, rozrývajícím mrak jako žlutá zmije, zjevilo se náhle ohromné tělo hromem vyplašeného zubra.
Vynořil se mohutný jako Behemoth z příšerného šera, zařval jako tisíc lítých vlků a lámaje pádným krokem mladé stromy a praskající křoviny prchal v houštinu. Celý oblak okřídlených šípů letěl za ním bez výsledku; Florestán ale tasil meč a zmizel v lese jako stín.
„Zubr! znbr! vítězství!“ znělo to ze všech hrdel, a mohutný hlahol trub mísil se do hučení větru, do šumění deště a pojil se se štěkotem a vytím smečky, až veškerý ten lomoz v opětném třesku hromu utonul.
Při objevení se divokého netvora byla Jolanta zbledla, oči jí shasínaly, a hlava její klesla na prsa Amilova.
„Zůstaň u mne!“ prosily chvějící se rty, a útlé její ruce držely se ho pevně, křečovitě. Mdloba její trvala jen okamžik, ale když otevřela opět oči a k němu pohlédla, byli
