touha státi se vítězem v boji proti zubru, nalézti jeho stopu, by nejdříve na něj útok učinil, převážila jeho žárlivost; chtěl především onu skvrnu smýti ze sebe, kterou Amil při turnaji byl na něj uvalil. Spokojil se tedy tím, že občas milence jedovatým zrakem bodl, a nepozoroval, jak je tím ještě více sbližuje, neboť přikročil pak Amil pokaždé ještě těsněji k blednoucí Jolantě, jako by ji před uštknutím zmije uchrániti chtěl, a ona ho za to odměňovala opět úsměvem plným lásky. Ani Jolanta, ani Amil nepočítali těch hodin, jež se jim okamžiky býti zdály, nepozorovali, jak čas míjí, aniž by lovci hledanou stopu zubrovu byli nalezli; nepozorovali, že zářící poledne žhoucí svou pochodní tak modrou báň nebes bylo rozpálilo, že vedrem bledla; nepozorovali, jak pohoda se kalila. Jak ubývalo šumu lesa, jak temná, bleskonosná mračna se na vrcholky stromů spouštěla, až les se nad hlavami jejich zavíral černě jako hrob. Náhle ale to zahučelo temným lesem a vichřice přilétla jako boží hněv, a hvozd zasténal a rozzuřil se jako moře; větev bušila proti větvi, strom zápasil proti stromu, byl to ohromný boj lesních velikánů.
Do kvilu a naříkání hvozdu duněly rány hromové, nebe otevřelo se, a zdálo se, že slunce a všecky hvězdy se byly roztály v jezero ohnivé, které ve vzteklých bystřinách se nyní dolů do tmy lesa řítilo; potopy hučící vody lily se za ohněm, jak by jej hasit chtěly,
