nemožno, a byl tedy téměř neustále sám se spanilou dívkou, která vlhké, tmavomodré svoje oči k němu ustavičně upírala, prosíc ho o pomoc proti černým, křivým větvím, které jí postup bránily, a dlouhým mechem, podobným šedým vlasům, růžovou její tvář šlehaly. Břitký jeho meč klestil jí dráhu, haluze padaly s praskotem k zemi, a dotěravé křoví, které ostrým trním roucha jejího se chytalo, ničil bez smilování bleskem své ocele.
Amilovi bylo blaze jako nikdy před tím, nezpomněl na zubra, na vítězství, na slávu: ta pustá samota kolem odlučovala jej tak úplně od světa, od jeho strastí a malicherného jeho snažení, jak velké, jak šumné moře dělí osamělý koráb od břehu, kde lidé přebývají a jejich nízkost. Jak volno korábu, když jej vlny proti hvězdné tváři nebes zdvihají, v jejichž hloubce září ten, kterého žádná mysl neobsáhne! Jolanta ale byla Amilovi paprskem z té velké, nepochopitelné záře, z které temení se svět a vše, co krásné v něm a dobré, a sluně se ve světle její přítomnosti velebil boha a přál si z hloubi duše, by z pouště té nebylo východu.
Občas ale vyplašilo pošmurné, nenávisti plné oko Florestánovo oba milence z jejich blaženosti a připomínalo jim starou pravdu, ne není ráje bez hada. Florestán by se byl Jolantě rád úplně věnoval a rytířské služby pro ni konal na místě Amila, avšak horečná
