jího diadému svítily jako ranní rosa v slunci, a ruměnec jak zora plál jí na spanilé tváři. V okamžiku byli Florestán a Amil po jejím boku, a dívka pozvedajíc svůj sladký zrak promluvila takto: „Ó moji rytířové, promiňte, jsem pošetilou dívkou. Neodolala jsem tomu přidati se k vám, neb pudí mne to viděti zápas tak řídký, jaký jest boj proti zubru! Otec nebyl by nikdy přání mému vyhověl. Pustila jsem v poli svého sokola, ale vrátila jsem se tajně lesem k brodu a dávám se do vaší ochrany, pánové šlechetní!“
Vítali ji s jásotem, až les se zachvěl hřměním jejich hlasu, a uzardívajíc se klusala dívka vedle Amila, neb Florestán jeda opět v čele lovců snil o vítězství nad netvorem a o chvále Jolantině, sledující vítěznému boji v zápětí.
Když cesta se ale tak zúžila, že dívka těsně se Amilovi přiblížiti musila, tu klonila se k němu a zašeptala s okem vlhkým slzou: „Já lhala, rytíři; ne boj, ne zvědavost, ale strach o vás vedl mne sem.“ Nemohl jinak odpověděti, než nadšeným pohledem; vyjeli totiž právě na lesní palouk, a Florestán se přidal k nim. Pohled jeho ale byl tak výmluvný, že dívka opět zrak svůj sklopila a beze slova dále klusala.
Čím více se do hustého lesa nořili, tím pustější a zasmušilejší stával se, a tím obtížnější byla jejich cesta; avšak Amil děkoval této náhodě. Jeti ve velkých zástupech bylo
