„Proč nemluvíš, můj pane?“ zašeptala Jolanta. „Mně je tak tesklivo!“
Neodpovídal, neměl síly promluviti o jiném než o své lásce. Hleděl upřeně na její diadém a nenáviděl lesklých těch drahokamů, které mu bez ustání připomínaly, že spanilá ta dívka se byla na trůnu zrodila.
„Ty hněváš se, že jsem tě od lovu zdržela?“ počala dívka opět.
Zavrtěl hlavou a posunul zlatou její hlavu od svého srdce opět na rameno, kterým ji podpíral. Učinil to jemně, ale pevně; obával se snad, že tlukoucí to srdce stane se zrádcem jeho tajemství.
Jolanta se zachvěla, líce její zahořely a zbledly pak; bylo jí, jako by ji od sebe byl odmrštil. Myšlénka ta ji zdrtila. „Ty chceš, abych zemřela?“ tázala se, a slza tekla pomalu po její tváři. „Ty jsi slyšel, oč jsem v kathedrále svatou pannu prosila! Nač tajit před tebou, co víš? Ty nemiluješ mne? Kéž tedy zemru!“
Zahalila tvář, a v okamžiku tom zatřásl se les novou hromovou ranou síly takové, že se zdálo, jako by se nebesa na zemi bořila. Amil chopil se rychle dívky, jako by ji zachrániti chtěl, ale Jolanta nebyla se ani zachvěla. „Nestrachuješ se více?“ tázal se Amil udiven.
„Čeho?“ odvětila klidně; „láska tvoje jest mi štítem, a nemiluješ-li mne — pak jest mi smrt vítána.“
