žíznivost byla obrátila, a jednoho dne, když měsíc jako rybí oko svítil a první sníh se mezi svadlým listím bělal, vykradl se Cernunnos nepozorovaně z komnaty, kde bratr, který jej v oné noci hlídal, byl tvrdě usnul; já, stoje právě u okna po skončené modlitbě, viděl jsem ho uháněti k lesu. Bledá jeho tvář byla k měsíci obrácena a ruce jeho byly vzhůru k nebi vznešeny, jako tenkráte, když jsem jej poprvé na palouku byl blouznícího překvapil. Chvilku stál tak na pokraji hvozdu, jako by jej to přece nazpět ku klášteru táhlo, pak ale zatřásl hlavou a zmizel ve stínu stromů… Nevrátil se nikdy více.“
Tak skončil opat Hyvarnion; ale král takto promluvil: „Co jméno toho zvonu znamená, to nyní tedy víme, otče velebný, avšak význam jeho na tomto místě není nám posud jasný, a můžete-li nás i o tom poučiti, pak přijměte náš dvojnásobný dík.“
„Od nepaměti, pane,“ odvětil opat Hyvarnion, „sluje zvon ten též zvonem soudu. Jest to posvátná povinnost každého krále Francie, by okamžitě vyšel na dvůr a zde pod stromem na kamenný stolec k soudu usedl, jakmile příšerný hlas Cernunnův hradem zahučí, byť to i uprostřed noci bylo a král nejsladšímu hověl snu. Jistý trpaslík otevře pak klece ptáků, které byl větě: „Cernunnos volá“ naučil (toť celý úkol jeho života), a opeření poslové lítají pak všemi chodbami, a každý, kdo je slyší, jest povinen
