Dovedl mne do oné zahrady, má dcero Jolanto, kde vy teď přebývati budete, a když jsem podotkl, že svatá naše církev neví o tom ostrově blažených, že to výmysl dávných bardů, tu odpověděl mi s milou prostotou: „Což není bůh všemohoucí a nemůže ostrov takový vytvořiti, by vyhověl přání svých svatých?“
Usmál jsem se a neodporoval; na jeho prosbu omaloval jsem pak zdi jeho zahrádky. jak mne o to prosil, a jak je dnes ještě vidíte.“
„A co stalo se s novicem?“ tázala se Jolanta, která naslouchala celou duší.
„To Bůh jen ví,“ odpověděl opat. „Na podzim, když jsme se měli do kláštera vrátit, stával se novic ode dne ke dni zasmušilejším, a na mou otázku, co ho rmoutí, pravil mi: „Marně bráním se své vášni; kdykoli měsíc jasně zasvítí, zpomínám na temného, krví zvěře potřísněného Cernunna, a šumící les mne vabí, vítr volá mne a stromy kývají… Nechci již prolévati krve, ale zdá se mi, že les jest mojí vlastí, tam mne to pudí mezi divou zvěř. Chtěl bych s vlky jako s bratry žíti a s láskou hleděl bych medvědům do očí!…“
Tak podivné řeči vedl novic; chlácholil jsem ho a přivedl jej do kláštera, kde chorý na lůžko klesl. V nemoci blouznil stále o lásce k zvířatům a stromům, o lásce, v jakou se bývalá jeho divoká nenávist k nim a krve-
