Zděsil jsem se svého činu. Vešel jsem v komnatu s pukajícím srdcem a poklekl před svou sestrou. Byla bledá jako smrt.
„Mé ptáče?“ tázala se tiše.
Rozevřel jsem plášť. Mrtvý pták padl na kamennou podlahu; bílé jeho peří bylo potřísněno krví, zlaté křídlo zlomeno, a šíp můj trčel v lesklém jeho těle. Rivanona zachvěla se jako mladá bříza, zachvátí-li ji vichr podzimní. Jediná slza vyhrkla z modrého oka. Zahalila tvář svou zlatými vlasy jako závojem… Pak klesly její ruce. Chopil jsem jí a stiskl k srdci — byla mrtva…
Uprchl jsem do lesů, kde bílý její stín mne konejšil, když v tmavé noci jsem si hlavu o skálu zoufale rozdrtiti chtěl. Bloudil jsem dlouho. Vítr obývá prázdný dům mých otců, z kterého šedé trosky jako slzy zkamenělých obrů prší do mechu. Ať rozpadne se pustý dům, když zlatovlasá Rivanona nesedí již s vřetenem na prahu pod šeřícím se obloukem. Já hledám mír a pokoj duše mezi vámi. Ó, zda jej kdy najdu?“
Novic mlčel a ulehčil si proudem slz. Od oné noci nevypravoval mi ničeho více, jen jednou ještě zmínil se o své sestře.
„Nalezl jsem zde na hradě skrytou zahradu," pravil mi jednou, „a ve dne v noci zdobím ji prací rukou svých. Jest mi tak sladko myslit si, že Rivanona tam přichází z ostrova blažených mně k vůli, by tam na okamžik mně na blízku odpočinula.“
