vod pějí s ptáky v kathedrálách z křištálů, osvětlených hvězdami nikdy nehasnoucími… Mně stýská se po onom ostrovu, když svět tak truchlivý a zlaté struny bardů přetrhány…“
Uvedl jsem sestru na lůžko a probděl u ní celou noc. K ránu zazářila radostí. „Viděla jsem ve snu ostrov blažených!“ zvolala s úsměvem; „a když jsem plakala, že to jen pouhý sen, tu slíbil mi jeden z tichých stínů znamení, bych nabyla jistoty v pochybnostech. Ó bratře můj, jdi na břeh mořský, tam najdeš ptáka letem znaveného, přichází z mého ostrova; jdi, přines ho, ať slyším jeho zpěv a uzdravím se.“
Šel jsem. Nad starým krbem z šedého kamene visel luk mého otce. V myšlénkách vzal jsem osudnou tu zbraň a chvátal k moři. Vlny jeho dmuly se a ranni slunko zápasilo s mraky. Dlouhý zlatý paprsek pronikl temným oblakem, a široký hřbet moře byl jako hvězdami posetý, a nad tím leskem vod spatřil jsem letícího ptáka, jakého jsem nikdy před tím nebyl uviděl. Bílý jako padlý sníh vznašel se na zlatých křídlech, a táhlý, sladký zvuk ho provázel. Když doletěl ku břehu, klesal již unavením, ale ještě jednou sebral síly a vyšvihl se jako skřivan vysoko, jako by slunce pozdraviti chtěl. Tu zakypěla divoká má krev, a chopil jsem se luku; šíp vyletěl jak blesk, a tiše jako vločka sněhu spadlo ptáče mezi kamení…
