lesích se někdy starým bohům přinášely, o čaromoci plavovlasých kněžic, jež zlatým srpem tajůplné jmélí při měsíci sbíraly, avšak i hrdla lidských obětí těmitéž srpy podřezávaly… Teď bloudí prý zaklety za tyto činy jako bílé vlčice kol oněch míst, kde prolévaly někdy krev…
Však nemysli, že byl můj otec pro tyto staré upomínky nevěřícím pohanem. Každou neděli klusali jsme spolu lesem ku vsi, kde před kostelem starý zbrojnoš naše zbraně podržel; po mši arci letěli jsme v les, a běda zvěři, kterou jsme pak potkali. Broditi se v krvi její byla naše neúkrotná radost, a otec dal mi jméno Cernunnos, vysvětliv mi, že to jméno jednoho z dávných bohů, jejž vzývali naši předkové, když na lov vytáhli, a kterému krvavé oběti přinášeli; zasvěcovali mu prý staré stromy, na které přibíjeli hlavy jelenů a kanců, nohy menší zvěře a křídla dravého ptactva, Cernunnos přebýval v hloubi lesa; hlava jeho končila se jelením parohem, a zvon v Ardhuinu jest zajisté zbytek některé modly jeho.
Ach kolik slzí prolila bílá, zlatovlasá Rivanona pro tuto naši krvežíznivost! Duše její objímala láskou veškeré tvorstvo a byla ukojena tklivými, něhyplnými zpěvy dávných bardů, o nichž šla stará pověst, že když harfy jejich zazněly, zlaté plody se stromů pršely.
Často brávala mne za ruku a usednuvši
