u jasné vody, kol které při svitu nového měsíce víly prý rej svůj provozují, věnčené čaromocnými květy, z nichž modravé světlo září, mluvívala slova dýšící mír a smilování.
„Což neteklo již dosti krve a nebude nikdy konec vraždění?“ tázala se jednou s lesklou slzou ubohá Rivanona. Což není každý život krůpějí onoho zdroje beze dna, jejž Bohem nazýváme? Proč ničíš, on co tvoří? Proč nenávidíš, on co miluje? Proč poskvrňuješ stále vraždou hvozd? Což neslyšíš, jak nocí lesy kvílí a k samým nebesům hluboký svůj žal povznášejí? Ó přísahej při sladké matce panně, při světici, která jest mezi svatými co bílá holubice mezi ptactvem, co vonná růže mezi květy, co jasné slunce mezi hvězdami, že ustaneš od vraždění zvířat!“
Hleděl jsem do vln, kde na dně sražená hlava Cernunnovy modly ležela, a sladký hlas mé sestry byl tentokráte mocnější než divoký, ku vraždě pobízející úšklebek Cernunnův. Přísahal jsem… Čas míjel mi pomalu v starém našem hradě a bez ustání lákalo mne to k honu, ale dodržel jsem svůj slib.
Jednoho dne nalezl jsem Rivanonu na nejvyšší věži, odkud bylo viděti moře, ztrácející se v modré mlze.
„Co hledíš tak smutným okem v dál?“ tázal jsem se sestry. „Proč nyjící tvé oko vlhne slzami, když bílé plachty na obzoru mizí?“
