přinášely Rivanoně svůj zlatý med a sněhobílý vosk. Z toho urobila Rivanona bělotřpytnou svíci a při ní přádala pak a modlila se v zimě, když temnou nocí tiše vločky padaly, a moře smutně ku pobřeží lkalo.
Jak tajemně to světlo bílé svíce zářilo! Byly to paprsky letního slunce, které včely byly vssály z květů, a vůně jejich se nyní se světlem zároveň jak luzný přízrak jara pustou naší síní šířila… Ó Rivanono, proč byl jsem hluchý pro tvůj varující hlas, pro věštící tvé písně? Proč podlehl jsem divokému kouzlu, spočívajícímu ve slovech mého otce? Proč chodíval jsem s ním do tmavých lesů, vždy k prolévání krve ochoten? Pošmurné pověsti o divokých lovcích vábily mne více než andělské zpěvy ubohé mé sestry.
Rod, z kterého pocházím, byl někdy slavný, ale klesl v ustavičném boji se všemi sousedy, a mému otci zbyla jen na polo rozbouraná tvrz a starý zbrojnoš. Našemu domu vyhýbal se každý, a ve všech síních hradu byly temné skvrny krve po stěnách. Z úst svého otce slyšel jsem toliko stará podání, jež dědila se v rodině naší od pokolení na pokolení. Pocházeli jsme prý od starých, velemocných někdy kněží, a doubraviny, kde posvátné jmélí uprostřed tajemně třpytícího se sněhu rostlo, vábily otce mého více než všecky kathedrály křesťanstva.
Jak svítily mu zraky divoce, když vypravoval o krvavých obětech, jež v šerých
