Déle nezdržel jsem se, vyskočil jsem z křoví a chopil se novice pevnou rukou.
„Kacíři! pohane!“ zvolal jsem, a vlasy moje ježily se hrůzou. „Poklekni v prach a vzývej Boha pravého! Boha otce, spasitele lidstva, světlo pravdy a zdroj života!“
„Díky, bratře!“ odpověděl za chvíli dosti klidně novic, a sklopiv hlavu dodal: „Ty’s vytrhl mne z rukou démona.“
„Co znamenalo vše to, co’s tu mluvil?“ tázal jsem se klidněji, vida jeho pokoru. „Co mluvil’s o Cernunnu a ďáblech ostatních?“
Novic vzdychl, usedl do porosené trávy, táhna mne k sobě, a počal takto mluviti:
„Nemysli, že jsem pohanem, můj bratře, jsem pouze nešťastníkem, neb duch můj, vymknuv se z mezí rozumu, zabloudí často v krvavou a temnou poušť starých bludů. Zdá se mi, že dvojí svět v mém srdci bojuje. Jsem divoký a zasmušilý, jako můj otec býval, pohání mne to ven do tmavého lesa ku vraždění zvířat, až světlý obraz mé sestry, bílé Rivanony, mne z mrákot pohanského vzteku vyvádí. Ach, drahá moje sestra Rivanona! Vidím ji, jak sedí na prahu pustého, polozbořeného hradu otců mých, jak snivě naslouchá šumu lesa, kvilu větru v opuštěných síních a burácení vzdáleného moře.
Tam na tom prahu pod šerým obloukem brány sedávala celé léto předouc a zpívajíc, a ptáci přilétali k ní a naslouchali hudbě jejího hlasu, a včely zpity vůní lesních květů
