stříbrné své sítě po celém zdřímlém kraji. Odříkával jsem tiše večerní svou modlitbu, když náhle přitlumený jakýs hlas v ucho moje dorazil. Přiblížil jsem se místu, odkud zvuky přicházely, a rozevřel křoví, dělící mne od porosené paseky, kmitající se světlem měsíčným jako jezero bludiček. Uprostřed té lesní louky stál náš novic; ruce jeho pozdviženy byly k měsíci, bledá jeho tvář byla k nebi obrácena, a chvějící se jeho rty pronášely tato prapodivná slova:
„Bytosti tajemná, jež stříbroskvoucí pluješ nad vrcholky lesů jako bílá Ceridvén, když v podobě kroužící labuti se vznášela nad temnou spoustou nesmírného pramoře, v jehož lůně od počátku dřímal nestvořený ještě svět, buď velebena! Ty vládneš mocně duchům zemřelých, již jako bílé mlhy kol temen horstev bloudí, a vůli tvé jsou nepokojné stíny podrobeny, jež v roztrhaných mracích před tvou tváří mátohy divokých kanců honí! Klidem noci slyším hlasy mrtvých, jezdících na průhledných oblacích a ukojujících čarosvitem záře tvé tu nehynoucí touhu po světle, která je v hrobech tíží. Dej, svatá luno, by hlas Rivanony jak tiché větru vání šerem zašeptal! Ó zjev mi zlatý její stín! Šumící hvozd mne láká ku vraždě, krev moje kypí divoce v mých žilách; buď tedy milostivá, luno stříbrná, nechť spása moje, Rivanona, přispěje mi na pomoc! Slyš, Rivanono, slyš, Cernunnos volá!“
