jeho ruce sošky svatých z bílého vosku hnětly a skvělými barvami pokrývaly.
Jednoho dne nalezl jsem ho v těsné jeho dílně a při svém vstoupení zpozoroval jsem, jak cosi přede mnou rychle skrýti se snaží. Polo žertovně, polo zvědavě chopil jsem se toho předmětu a poznal na první pohled věrný obraz zvonu Cernunnos do podrobna provedený.
„Cernunnos?“ zvolal jsem udiven; „což tě ohyzdný ten zvon zajímati může?“
„Zajisté,“ odvětil, a ruměnec ho polil, a oči jeho zasvítily podivně. „A jaký div?“ přidal s unylým úsměvem, „vždyť to upomínka na dobu mládí a svobody!“
„Ale,“ namítal jsem, vždyť jsi nikdy před tím zde na hradě nebyl a tedy nikdy před tím Cernunna nespatřil?“
„Což neleží druhý obraz Cernunna, potažený zelenou rzí, hluboko v jasných vodách, u kterých sedávala Rivanona, spanilá jako planá růže rosou koupaná? Což nehleděl jsem denně v hrozivou jeho tvář, šklebící se příšerně chladnými vlnami?“
Potřásl jsem jím, jako bych ho ze sna probuditi chtěl, a zdálo se, že se v skutku vzpamatoval ze svého blouznění. Hleděl divoce kolem sebe, vytrhl se mi z rukou a uprchl. Neviděl jsem ho po celý den.
Na večer vyšel jsem z hradu, bych ve vonném lese pookřál. Měsíc svítil tenkráte jasně jako rybí oko, a světlo jeho spřádalo
