„Stalo se před mnohými a mnohými lety, když ještě síla mladistvá v mém nyní vetchém těle přebývala, že tehdejší opat našeho kláštera mne mladého tenkráte bratra sem na zámek poslal, bych jistý drahocenný rukopis, posud zde se nacházející, pro klášter náš přepsal a dle původního pergaménu zlatými, bílými a blankytnými květy ozdobil.
Byl jsem tehdá slavný mezi mnichy pro dovednost v podobných pracích, na které se nyní chvějící se moje ruka odvážiti již nemůže. S radostným pocitem ujal jsem se provedení tak čestného úkolu, a poněvadž hrad tehdáž téměř neobydlen nad lesy truchlil a do širého kraje se kabonil, přidělili mi k obsluze jednoho novice, před nedávnem teprve mezi nás přišlého. Byl to člověk zasmušilý, nevrlý, ba někdy až divoký. Byl dávno obyčejný u noviců věk překročil, a nikdo nevěděl, co ho k tomu přimělo, odříci se světa a vstoupiti do naší řehole. Vyhýbal se plaše bratřím; sedával po celé hodiny zadumán pod některým stromem v zahradě a naslouchal tam blouznivě šumu jeho listí, jako by tajůplným zvukům těm rozuměl jak lidské mluvě.
Ač i já o společnost jeho takměř nedbal, byl mi z jedné příčiny přece milejší, než bratřím ostatním; byl totiž Bretonec jako já, a krajanství nás jaksi spojovalo. Zde na zámku, když jsme neměli jiné společnosti, sblížili jsme se ještě více, a odpočíval-li jsem po práci, zajímalo mne na to patřiti, jak pilné
