Jen nerada se loučila se svým novým rájem, ale kovový hlas hřmějících rohů oznamoval, že noví hosté táhnou ku hradu, a opat Hyvarnion vedl krále a jeho dvůr nejkratší, jen jemu známou cestou do velké prostory hradebního dvora; král usedl unaven na okamžik pod starou lípu na kamenný trůn. Zahleděl se do prapodivného zvonu, který byl včera takovou měrou pozornost Amilovu poutal, a obrátil se pak k starému opatovi.
„Vás není nic tajno, můj otče velebný,“ pravil s úsměvem, „a dojista dočetl jste se též v nějaké staré knize neb na zčernalém pergaménu, co jméno toho zvonu znamená, které prý ‚Cernunnos‘ zní.“
„Královský můj pane,“ odvětil opat, „ni staré knize, ni zčernalému pergaménu, ale zvláštní náhodě děkuji, že vám podivné to jméno poněkud vysvětliti dovedu. Obávám se ale, že vás unavím, neboť bude mi vypravovati celý příběh, který v paměti mé, nyní již slabé, hlubokou stopu zanechal.“
„Ó mluvte, mluvte!“ zvolal král. „Přicházející naši hosté, kteří se teprve na pokraji za lesem zjevili, potřebují ještě půl hodiny, než k spuštěnému mostu dorazí, a budete-li vypravovat, uzdá se nám ten čas pouhým okamžikem.“
Nato usadil král opata vedle sebe a královny, a ostatní umístili se na rozprostřeném po trávě koberci. Opat Hyvarnion pak počal takto vypravovati:
