řím vychladlém srdci ucítil. Když jednou mezi jeho řečí, unešena proudem jeho výmluvnosti, v hlubokém zamyšlení na dvorský obyčej zapomněla a plna důvěry jako libé děcko zlatou svoji hlavu na klín jeho položila v snivém dumání, tu zachvěl se stařec vroucím pohnutím a tisk hedvábné její vlasy k svadlým rtům.
„Dcero moje,“ pravil opat s úsměvem, když jako ze sna probuzena se vzpřímila a ruměnec ji poli, „dcero moje, vzpomněl jsem si na místo, nacházející se na pošmurném tomto hradě, které se báji rovná, vzpomněl jsem si na ně k vůli vám, neboť zlaté ptáče, jako vy, slušno umístiti v méně smutné kleci, než ona věž jest, v které bydlíte.“
Na to zval opat krále a celou společnost, by ho následovali. Vedl je tmavými schodišti, vysoko klenutými chodbami a prázdnými, zaprášenými komnatami do pusté síně k železným, silně pozlaceným dvířkám, na kterých bílá růže vymalována byla. Potom přitiskl opat vší silou na zlatou mušku, sedící v kalichu růže, a k velkému překvapení všech přítomných otevřely se dvéře dokořán, a před oslněnými zraky všech zazářila komnata, zařízená s královskou nádherou.
Prohlíželi hedvábné čalouny, zlatem a slonovou kostí vykládané skříně a purpurem potažená křesla. Vše vynikalo vkusem nejjemnějším, vše dýchalo vůní nejsladší. Naproti dveřím stál malý trůn z ebenového dřeva,
