„Tomu nerozumím,“ odvětil Amil.
„Běda vám, uslyšíte-li ho promluvit!“ zasípal trpaslík a pozvedl hrozivě zakrnělou svoji ručku.
Amil pohlédl mimoděk na zvon. Trpaslík ale vypukl v křečovitý smích, mezi nímž celým tělem potřásal, tak že rolničky, visící na červeném hedvábu, kterým měl hlavu zdobenou, taktéž jako tenký smích zaznívaly. Když Amil udivený zrak svůj k místu obrátil, kde se pídimužík na trůnu chechtal, bylo místo prázdné a záhadná bytost byla zmizela.
Druhého dne přicházeli od bílého rána neustále noví hosté na Ardhuin, a roh strážného na věži hřměl po celý den vítajícími zvuky do šumících lesů. Každý prohlížel si starý hrad s nemalou zvědavostí, a kolem opata Hyvarniona shromažďovaly se neustále husté skupiny posluchačů, neboť kmet ten znal ze starých knih a pergaménů dějiny památné budovy do podrobna a měl důkladný výklad pro každou vrásku, již šedé věky byly do kamenné tváře její vryly.
Mezi všemi posluchači ale nebyl nikdo, který by s takovou horlivostí a s takovým nadšením byl naslouchal, jako jasnooká Jolanta. Upírala krásné svoje zraky, které se podivem šířily, na starého muže, sedícího vedle krbu, naplněného místo dřívím zelenou chvojí a pestrými květy, a růžové její rty odměňovaly vypravování jeho tak sladkým úsměvem, že kmet cosi jako slunný paprsek v stá-
